Flotila nožů
101
každý den. Dal mi ji, když jsme se naposledy loučili na kamenné přístavní hrázi na Naxosu, kde jsme čekali na trajekt na pevninu. Byli jsme na ostrově tři měsíce, užívali si jeden druhého, ale válka už byla v plném proudu a každého zařadili do jiné části flotily. Dal mi tu čepici, protože jsem si o ni řekla. Chtěla jsem ji jako připomínku, talisman, jako něco, co má jeho vůni, abych ho měla v nadcházejících temných dnech stále nablízku. Netušila jsem, že už se pro ni nevrátí, že dostane falešnou zprávu o mé smrti a účastní se jednosměrné expedice do galaxie v souhvězdí Andromedy, zmrazený v nákladovém prostoru lodě patřící hmyzu podobným Skokanům. Co by se stalo, kdyby neodletěl? Neměla jsem nejmenší tušení, ale moc jsem si nedokázala sama sebe představit jako vdanou ženu s dětmi. Dokonce jsem si neuměla představit, že bych se usadila v tradičním slova smyslu. Ale možná kdyby se ke mně na konci války vrátil, žila bych trochu usedlejším životem. Když mi čepici dával, byla obnošená, ale stále v docela slušném stavu. Teď, po čtyřech letech, měla ohmataný a ohlazený kšilt, jak jsem za něj stále tahala, švy se uvolňovaly a malá přezka vzadu už moc nedržela. Ale stále to byla Sedgeova čepice a já jsem si bez ní připadala neúplná. „Jak jsme na tom?“ zeptala jsem se lodě. Na vedlejší obrazovce se objevil avatar Vrtošivé feny. Její úzká tvář se staženými vlasy byla jako vždycky krásná a bezpohlavní. „Všechno běží hladce a podle plánu,“ řekla. Mlhy tam venku kolem nás svištěly jako mraky za okny letadla. Někdy úplně zakryly výhled. Jindy se rozestoupily a odhalily nesmírné rokliny totálního vakua. V nepřátelském, nepřirozeném světle vyšších dimenzí vytvářely nehmotnou, děsivou krajinu rozeklaných věží a pavučinových skalisek. „Dobře.“ Pohodlně jsem se usadila a opřela si jednu botu o hranu ovládacího pultu. Díky nízkému stropu a tlumenému osvětlení mi můstek připadal jako jeskyně v úbočí hory, bezpečné útočiště, z něhož mohu pozorovat okolní svět. Několik minut jsem sledovala surrealistické, neustále proměnlivé výjevy. Pak jsem zavřela oči. A okamžitě jsem je zase otevřela. Něco se pohnulo! Bylo to tak prchavé a na samém okraji zorného pole, že mému mozku chvíli trvalo zpracovat, co vlastně viděl. Posadila jsem se zpříma a důkladně se podívala. Na obrazovkách nebylo nic kromě mlhy. Na můstek
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283210