Flotila nožů
101
každý den. Dal mi ji, když jsme se naposledy loučili na kamenné přístavní hrázi na Naxosu, kde jsme čekali na trajekt na pevninu. Byli jsme na ostrově tři měsíce, užívali si jeden druhého, ale válka už byla v plném proudu a každého zařadili do jiné části flotily. Dal mi tu čepici, protože jsem si o ni řekla. Chtěla jsem ji jako připomínku, talisman, jako něco, co má jeho vůni, abych ho měla v nadcházejících temných dnech stále nablízku. Netušila jsem, že už se pro ni nevrátí, že dostane falešnou zprávu o mé smrti a účastní se jednosměrné expedice do galaxie v souhvězdí Andromedy, zmrazený v nákladovém prostoru lodě patřící hmyzu podobným Skokanům. Co by se stalo, kdyby neodletěl? Neměla jsem nejmenší tušení, ale moc jsem si nedokázala sama sebe představit jako vdanou ženu s dětmi. Dokonce jsem si neuměla představit, že bych se usadila v tradičním slova smyslu. Ale možná kdyby se ke mně na konci války vrátil, žila bych trochu usedlejším životem. Když mi čepici dával, byla obnošená, ale stále v docela slušném stavu. Teď, po čtyřech letech, měla ohmataný a ohlazený kšilt, jak jsem za něj stále tahala, švy se uvolňovaly a malá přezka vzadu už moc nedržela. Ale stále to byla Sedgeova čepice a já jsem si bez ní připadala neúplná. „Jak jsme na tom?“ zeptala jsem se lodě. Na vedlejší obrazovce se objevil avatar Vrtošivé feny. Její úzká tvář se staženými vlasy byla jako vždycky krásná a bezpohlavní. „Všechno běží hladce a podle plánu,“ řekla. Mlhy tam venku kolem nás svištěly jako mraky za okny letadla. Někdy úplně zakryly výhled. Jindy se rozestoupily a odhalily nesmírné rokliny totálního vakua. V nepřátelském, nepřirozeném světle vyšších dimenzí vytvářely nehmotnou, děsivou krajinu rozeklaných věží a pavučinových skalisek. „Dobře.“ Pohodlně jsem se usadila a opřela si jednu botu o hranu ovládacího pultu. Díky nízkému stropu a tlumenému osvětlení mi můstek připadal jako jeskyně v úbočí hory, bezpečné útočiště, z něhož mohu pozorovat okolní svět. Několik minut jsem sledovala surrealistické, neustále proměnlivé výjevy. Pak jsem zavřela oči. A okamžitě jsem je zase otevřela. Něco se pohnulo! Bylo to tak prchavé a na samém okraji zorného pole, že mému mozku chvíli trvalo zpracovat, co vlastně viděl. Posadila jsem se zpříma a důkladně se podívala. Na obrazovkách nebylo nic kromě mlhy. Na můstek
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283210
102
Gareth L. Powell
nikdo nepřišel. A přesto jsem náhle měla nepříjemný pocit, že nejsem sama. Litovala jsem, že nemám po ruce pistoli nebo hasák. Pomalu jsem se opřela a sklonila hlavu, abych viděla pod ovládací pult. Když jsem ale uviděla, co se choulí na podlaze mezi mýma nohama, strach mě přešel. „Co tady děláš?“ houkla jsem naštvaně. Miniaturní Druff na mě zamrkal třemi květům podobnými obličeji. „Senzor rozbitý,“ vypískl. „Opravovat.“ Vyklopil přístupový panel a odhalil spleť kabelů. V jednom obličeji držel štípačky. Narovnala jsem se a pohlédla na Vrtošivou fenu. „Tys o tom věděla?“ Povzbudivě se usmála. „Samozřejmě.“ „A podle tebe je to v pořádku?“ Nedůvěřivě jsem se zadívala na tvorečka mezi svýma nohama. „Jmenuje se Mack,“ řekla Vrtošivá fena. „Mack?“ „A je moc šikovný. Tihle malí Druffové se rodí s vrozenými znalostmi o elektrických a mechanických systémech. Tady Mackovi jsou teprve dva dny, ale jsem si jistá, že by dokázal opravit jakýkoli obvod na lodi.“ „A co jeho sourozenci? Všichni někde pobíhají?“ „Pomáhají svému rodiči s běžnou údržbou. Se vším, co se nedělalo při repasi.“ Mračila jsem se, pořád se mi to moc nezdálo. Z podlahy mě prosebně pozorovaly drobounké černé oči. „Moc práce,“ vypískl Mack plačtivě. „Moc oprav.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283210
22
Vrtošivá fena Když jsem byla mladší, čerstvě uvedená do provozu, s prvním kapitánem a plnila jsem první úkol, přišla jsem do styku s jednou z týlových lodí flotily. Přestože všechny prvosledové lodě měly vlastní výrobní kapacity, stávalo se, že během bitvy tyhle kapacity nestačily. Týlové lodě byly od toho, aby doplňovaly výpadky. Tyto velrybám podobné lodě, zčásti těžební plavidla a zčásti továrny, doprovázely hlavní loďstvo, rafinovaly rudy a jiné suroviny, aby z nich vyrobily palivo, náhradní díly a munici, kterou flotila potřebovala k udržení bojeschopnosti. Tahle týlová loď se jmenovala Dagda a byla obrovská. Víc loděnice než loď. V porovnání s mými štíhlými tvary a efektivností byla ošklivá a těžkopádná, určená k tomu, aby vždy následovala ostatní a sloužila jim. Přesto jsem z našich hovorů získala dojem, že je se svým osudem spokojená. Většina lodí není přirozeně společenská. Jsme konstruovány tak, abychom rády trávily dlouhý čas samy v nekonečné temnotě vesmíru. Ale bitevní lodě mají silný instinkt smečky. Příliš nemluvíme, ale čerpáme klid a sílu z přítomnosti flotily. Proto je jen přirozené, že dochází ke kontaktům. S Dagdou jsem se dala do řeči, když jsem po jedné přestřelce doplňovala torpéda. Připadalo mi to zdvořilé. „První nasazení?“ zeptal se. „Ano.“ Byla jsem mladá, plná nadšení a až příliš spokojená sama se sebou. Jeho avatarem byl starý kovář se sukovitými prsty a povislými rameny. V jedné ruce držel kladivo a kolem pasu měl umazanou zástěru. „Jak dlouho jsi u flotily?“ „Deset let,“ odpověděl. „Od prvních nepřátelských akcí.“ „Musel jsi zažít hodně akcí.“ „Víc než dost.“ „Nevypadáš moc nadšeně.“
Ukázka elektronické knihy