Issuu

který se mě snažil přesvědčit, abych okamžitě opustila své místo a z televize odešla, jinak prý bude zle. Po poradě s generálním ředitelem Jiřím Hodačem a právníky jsem se rozhodla osoby přítomné ve velíně, které byly zaměstnanci České televize (v té době tam totiž začínali přicházet politici a známé osobnosti), převést na jinou práci. Celkem šlo o devatenáct osob, jimž jsem hodlala navrhnout, aby odjely domů a zpracovaly analýzu vysílání ČT. Za asistence právníků a ochranky jsem začala u Karla Nováka, zástupce šéfredaktora redakce zpravodajství, který opět vytasil chrochtající plyšové prase. Pokyny odmítl převzít, tak jsem mu je přečetla nahlas. Stejně jsem postupovala u dalších osmnácti osob. Mezitím se ve velíně shromáždilo množství lidí, kteří vykřikovali, skandovali, nadávali, takže bylo velmi obtížné pro hluk každému zvlášť pokyn k převedení na jinou práci přečíst. Přesto jsem to přečetla všem – Marcele Augustové, Jolaně Voldánové, Josefu Maršálovi, Jiřímu Janečkovi, Barboře Šámalové, Petru Buchtovi, Ivetě Toušlové, Marku Vítkovi, Liboru Dvořákovi, Tereze Engelové, Romanu Bradáčovi, Petru Semeckému, Haně Vítkové, Karlu Rožánkovi, Marku Wollnerovi a Kateřině Blechové. Redaktor Petr Kopecký mi listinu vyškubl z ruky, takže se přetrhla, Otakar Svoboda mě zase při čtení urážel, Patrik Kaizr dokonce přede mnou utíkal, přesto se mi podařilo se za ním davem prodrat a pokyny mu přečíst. ••• V tu dobu začal ve velíně masivně vzrůstat počet osob, které nebyly zaměstnanci ČT. Navíc se tam začaly shromažďovat kartony s vodou, spací pytle, prádlo, obuv, krabice s jídlem a podobně. Neustále tam bylo několik kamer s logy České televize, které zaznamenávaly každý můj krok, včetně odchodu na WC. 26. prosince jsem vyzvala zaměstnance, aby se vrátili ke své práci, přestali vodit do velína cizí osoby a respektovali nové vedení. Také jsem je upozornila, že k šíření svých názorů používají majetek České televize, a to nejen kamery a veřejnoprávní obrazovku, ale také telefony, počítače a podobně. Ovšem jejich urážky a tlak na mou osobu se stupňovaly, výjimkou nebylo strkání, bouchání dveřmi, dokonce plivání… ••• Jelikož se situace rozhodně nevyvíjela k tomu, že by bylo nové vedení televize respektováno, přikročila jsem 30. 12. k předání dalších výpovědí, tentokrát z důvodů hrubého porušování pracovní kázně, s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Se dvěma právníky, panem Kněnickým a čtyřmi členy své vlastní ochranky jsem se vydala do velína. Byl zavřený zevnitř a asi po desetiminutovém klepání se dveře otevřely. Uvnitř stáli v půlkruhu nastoupení redaktoři společně s lidmi, kteří rozhodně nebyli zaměstnanci televize, například jsem tam zaregistrovala Jana Rumla, Zuzanu Roithovou, Michaela

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283129

Žantovského, Jana Urbana, Moniku Pajerovou a další. Vykřikovali různá hesla: Hanba! Vypadněte! Už si ani neškrtnete! Jseš mrtvá! Jseš odepsaná! ••• Po celou dobu se prostřednictvím obrazovky České televize neustále svolávaly demonstrace před sídlo televize i na další místa, vstupy z nich se pak objevovaly v nejrůznějších televizních formátech, například v Předpovědi počasí, v Brankách, bodech, vteřinách, Sama doma… Tedy v pořadech, které nejsou určeny k informování o dění na mediální scéně. S takto nevyváženým vysíláním se začalo už 20. 12. 2000, kdy byla ve zpravodajských pořadech na ČT1 v 19:15 hodin a v Událostech plus na ČT2 v pořadu „21“ odvysílána petice části zaměstnanců České televize. Tuto nezvládnutelnou situaci sledovala i Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, která svým dopisem ze dne 22. 12. 2000 zahájila správní řízení v souvislosti s porušováním zákona Českou televizí. Proto jsme přikročili k pokusu zajistit vyvážené zpravodajství v jiných prostorách a odbavit ho z jiného místa, než je sídlo České televize na Kavčích horách. Já byla pověřena přípravou vysílání, Jiří Hodač zajišťoval jeho odbavení. Takže jsme 24. 12. 2000 vysílali živě ze studia TV Nova na Barrandově. Jiří Hodač rozhodl, že řada zpravodajských relací bude nahrazena zpravodajstvím připraveným pod naším vedením nebo titulkem. Mým úkolem bylo každý den dopodrobna sepsat časy a relace a dodat je na pracoviště Českých radiokomunikací, které se jimi řídily. Naposledy jsem tyto pokyny předala 8. 1. 2001 pro následující den. Ovšem 9. 1. 2001 rozhodla JUDr. Valterová po poradě s kolegiem generálního ředitele, aby se signál České televize vysílal z Kavčích hor, což v praxi znamenalo, že vedení České televize přestalo jakýmkoli způsobem zasahovat do distribuce signálu, a začali ho šířit ti, kteří odmítali vedení respektovat… ••• JUDr. František Listík, advokát To, co se dělo kolem tak zvané televizní krize, nebylo řešeno právními prostředky, ale politickými, výrazně podpořenými davovým šílenstvím. Česká televize byla vždy považována za pravdivý, takřka posvátný zdroj. Když se tedy hovořilo o svobodě slova, o vysokých morálních hodnotách, lidé tomu uvěřili, byť skutečnost byla zcela jiná. O nic takového nešlo, za všemi těmi posvátnými slovy byl prachobyčejný strach o výhody, které ze zaměstnání v České televizi vyplývají – vysoké platy (například Daniela Drtinová a její kolegové pobírali v té době kolem padesáti tisíc měsíčně), služební mobilní telefony s neomeze-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS283129

nými možnostmi volání, služební auta, stravování v televizních restauračních zařízeních za lidové ceny… A lidé, zvyklí na slávu a obdiv, si nechtěli nechat tyto výhody vzít. Jana Bobošíková vzala místo ředitelky zpravodajství s tím, že ví, jak usměrňovat toky peněz, které televizí běží. Chtěla udělat zpravodajství moderní, osekat všechno, co k tomu nepatří. Vše směřovala k tomu, aby informace zprostředkované lidem nestály zbytečně moc peněz. Je to erudovaná ekonomka, věděla přesně, o co jí jde a jak toho dosáhnout. V tomto státě došlo k něčemu, co se stát nemělo. Rána nebyla ošetřena, natož aby byla vyléčena. A tak dál mokvá a jednoho dne nazraje… Právní a politické prostředí se vzájemně ovlivňují, nemůže být dobrá politika bez dobrého práva a naopak. U nás nejsou oblíbení lidé, kteří mají vlastní názor, kteří provedou analýzu situace, vyhodnotí ji a pak navrhnou řešení. Takový člověk je podezřelý, je potřeba ho sejmout. Na rozdíl od jiných národů, které takové iniciativní jedince podpoří. Televizní krize zasela kruté sémě do všech lidí kolem. Všechny nepravosti, které se dnes dějí, jsou dětmi a vnoučaty té situace. Všichni lidé v této zemi dostali špatný příklad. Dneska si každý může říct, proč bych neměl krást, proč bych neměl šidit, vždyť je to jedno a dělají to všichni. Každý si dnes může říct – to je zajímavé, ti lidé odmítli plnit své povinnosti a nejenže se jim nic nestalo, ale zastane se jich i vláda. ••• Příště se dozvíte, jak Redakce zpravodajství ČT zabránila tomu, aby dne 21. srpna 1998 vystoupil na obrazovce předseda zahraničního výboru ruské Státní dumy Vladimir Lukin, který se chtěl vyjádřit k 30. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší země.

DVACET LET OD TELEVIZNÍ KRIZE – DÍL OSMÝ V knize vzpomínek Nebudu mlčet se dostalo i na poslední srpnovou dekádu, spojenou se vzpomínkou na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslechněte si, jak profesionálně se v den 30. výročí této okupace připravovalo hlavní zpravodajství České televize. Takže: K té události došlo v srpnu 1998, kdy se připomínalo třicáté výročí vpádu „spřátelených vojsk do Československé socialistické republiky“. Tehdy byla u nás na návštěvě delegace ruské Dumy v čele s poslancem Lukinem, který přijel z jediného důvodu – omluvit se našim občanům za tehdejší vpád. Hovořil v senátu, v parlamentu, byl na různých místech a já řekla, že ho musíme pozvat také do televize. Všichni s tím souhlasili a ujistili mě, že je vše zařízené a Lukin přijde do vysílání „21“, kterou jsem ten páteční večer moderovala. Do poslední chvíle jsem na něho čekala, on však nepřišel, a tak jsem na toto téma pohovořila pouze s Petrem Pithartem, který tam měl být s ním. Byla to velmi nepříjemná situace, naštěstí s Petrem Pithartem jsme těch vymezených dvacet minut zaplnili.

Ukázka elektronické knihy