chytit. Tramvaj se cukavě rozjíždí do prudké zatáčky hned za náměstím. Strkám rychlostí blesku zbytek rohlíku do pusy, abych uvolnila aspoň jednu ruku, a vytahuju lístek. Zaseklá v davu na zadní plošině plánuju, koho z přihlížejících pánů poprosím, aby mi ho tichou poštou štípli, a čekám na oční kontakt. Najednou se přede mnou zjeví šedivý skřet kosmatého vzezření. Má už všechny zuby v lu%ě a je od hlavy až po paty zosobněnou šedí: mastná přehazovačka, jazyk s šedým povlakem, bundička na zip, kalhoty, kůže i bělmo. To by byl portrét… Máchne mi před očima plackou a vyžaduje jízdenku. Ale vždyť vidí, že mám lístek v ruce a zrovna se ho chystám posl–, mumlám nosovým hlasem – suchý rohlík se mi přilepil na patro a nejde sundat. Ukazuju mu předmět doličný. Vytrhne mi ho z ruky a nevrátí. Začínám se bát, srabsky se mi stahujou půlky. Mrknu z okýnka na pomalu mizející kostel, už se rozjíždíme. Jezulátko, babi a kluci, tentokrát nebude. Sliny mu lítají ze smrduté huby, ze které vypouští vulkanickou litanii: rohlík by mně odpustil, i když se to v tramvaji, jak jistě dobře vím, nesmí, ale on chápe, že jsem matka a už se připozdívá a roste hlad. Tomu on rozumí, je totiž dobrák. Ten lístek ovšem nemám označený! A to se odpustit bohužel vskutku nedá, to jistě pochopím. Začínám hyperventilovat, tohle si nenechám líbit, ne před klukama! Zvednu tázavě a prosebně zrak ke stropu. K hlavám vysokých štíhlých pánů, co tiše visí na tyčích a s neskrývaným zájmem sledujou naše utkání v polovičním ringu zadní plošiny. Ani nedutají. Vyhýbají se mému pohledu s profesionalitou zkušených číšníků. Najednou se mi zdá, jako by někteří měli účastí trošku zkřivenou tvář. Na ty se zaměřím, pověsím se na ně očima a zesílím prosebnost výrazu. Je to na prd. Matka sedmibolestná nezabírá a jiné ženské zbraně mě v tuhle chvíli nenapadají. Navíc není kam utéct, couvnout nemůžu ani o píď, skřet má určitě jako muž síly víc než já, a k tomu oba kluci. Revizorovi nabíhají na čele tepající žíly jako bílé žíly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282955