V první řadě je asi třeba říct, že to s mým tátou nikdo nikdy neměl jednoduchý. Ani on sám se sebou. A musim taky zmínit, že ho mám takovýho, jakej byl a je, pořád moc rád. Narodil se v listopadu 1948 jako nejmladší ze tří sourozenců. Krátce před touhle radostnou událostí se jeho rodiče přestěho vali odněkud od Nymburka do severních Čech, do dvoupatrový vily se zahradou po sudetskejch Němcích. Ta pak zůstala, jako pomalu chátrající strašidelná loď, v držení naší rodiny dalšího půlstoletí. A stala se jádrem dlouhýho sporu, kterej definitivně rozdělil tátu se zbytkem jeho rodiny. A nakonec ji koupil něja kej pán. Ale to trochu předbíhám. Což nevadí, čas v tuhle chvíli není až tak důležitej. Tátovi, kterýho rodiče pojmenovali Lubomír, se říkalo Luboš. A jak jsem se dozvěděl o spoustu let později, se svýma sourozencema dvakrát nevycházel. Brácha i ségra byli starší, podle všeho dost pekli spolu. A tak pek táta sám. Nebo tak si to alespoň představuju, protože zjistit něco relevantního o jeho dětství bylo náročný. Luboš si totiž dost vymejšlel. Moje máma, jeho první žena, soudí, že tím na sebe chtěl upoutat pozornost. Bejt zajímavější, výjimečnej. A i když se mu tohle přání později bohatě vyplnilo, bájení, fantazírování i lhaní mu zůstalo. To už se mu říkalo Kouba. Spousta příběhů a historek z jeho i mýho dětství, který znám z tátova vyprávění, se teda nejspíš vůbec nestala. Nebo se stala úplně jinak. Jenže to mi docházelo až postupně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282950