kroky pohyboval mezi stromy, ani ne dvacet metrů od něho. Enzovi se zrychlil tep a na čele mu navzdory chladu vyrazil pot. Obezřetné kroky zničehonic zrychlily a vyrazily jeho směrem. Enzo leknutím málem vykřikl. V měsíčním světle se znenadání zhmotnil bílý jelen, který se nečekaně zastavil na pěšince tak blízko, že by se ho Enzo dokázal snad i dotknout. Enzo zíral na to zjevení se směsí úžasu, úlevy a až posvátného obdivu. Zvíře mu připadalo obrovské, z nozder mu prudce vyrážely obláčky páry a jeho srst v měsíčním světle působila jako ze stříbra. Enzo bílého jelena ještě nikdy neviděl, znal však legendu, která se s ním pojí. Podle prastaré skotské pověsti ten, kdo spatří bílého jelena, brzy ztratí blízkého člověka. Enzo stál jako v transu a upíral oči na zvíře, které mu oplácelo pohled velikýma černýma očima. Jelen naklonil hlavu a na paroží se zamihotala mozaika světel a stínů. Kulaté oči ani nemrkly a Enzo vůbec nedokázal odhadnout, co se zvířeti honí hlavou. Bojí se? Vyvedl ho z míry? Podráždil ho vetřelec v jeho teritoriu? Jelen zabekal a zahrabal kopytem. Enzo se nedokázal pohnout. Pak se zvíře neslyšně otočilo, tryskem vyrazilo do lesa a zmizelo kdesi u jezera, na jehož černé hladině se odrážely rozlámané měsíční paprsky. Stál, několik minut těžce oddechoval a sledoval, jak se před ním srážejí obláčky páry. Na pověry nedbal a nevěřil v nadpřirozeno, ale setkání s bílým jelenem v temném lese uprostřed volné přírody v něm zanechalo hluboké znepokojení. Projelo jím zachvění, za něž nemohl chlad. Konečně ze sebe setřásl zakletí, které jako by na něho zvíře seslalo, a vydal se k jezeru. Došel k místu, kde stromy ustupovaly a odkrývaly rozsáhlou klidnou vodní plochu vyplňující údolí. Z hladiny jako dým lehce stoupala pára a propouštěla měsíční světlo skrze svůj přízračný závoj. Díval se na místo posledního odpočinku Lucie Martinové. Vrah svrhl její tělo do nejhlubší části jezera a nemohl tušit,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282911