kroky pohyboval mezi stromy, ani ne dvacet metrů od něho. Enzovi se zrychlil tep a na čele mu navzdory chladu vyrazil pot. Obezřetné kroky zničehonic zrychlily a vyrazily jeho směrem. Enzo leknutím málem vykřikl. V měsíčním světle se znenadání zhmotnil bílý jelen, který se nečekaně zastavil na pěšince tak blízko, že by se ho Enzo dokázal snad i dotknout. Enzo zíral na to zjevení se směsí úžasu, úlevy a až posvátného obdivu. Zvíře mu připadalo obrovské, z nozder mu prudce vyrážely obláčky páry a jeho srst v měsíčním světle působila jako ze stříbra. Enzo bílého jelena ještě nikdy neviděl, znal však legendu, která se s ním pojí. Podle prastaré skotské pověsti ten, kdo spatří bílého jelena, brzy ztratí blízkého člověka. Enzo stál jako v transu a upíral oči na zvíře, které mu oplácelo pohled velikýma černýma očima. Jelen naklonil hlavu a na paroží se zamihotala mozaika světel a stínů. Kulaté oči ani nemrkly a Enzo vůbec nedokázal odhadnout, co se zvířeti honí hlavou. Bojí se? Vyvedl ho z míry? Podráždil ho vetřelec v jeho teritoriu? Jelen zabekal a zahrabal kopytem. Enzo se nedokázal pohnout. Pak se zvíře neslyšně otočilo, tryskem vyrazilo do lesa a zmizelo kdesi u jezera, na jehož černé hladině se odrážely rozlámané měsíční paprsky. Stál, několik minut těžce oddechoval a sledoval, jak se před ním srážejí obláčky páry. Na pověry nedbal a nevěřil v nadpřirozeno, ale setkání s bílým jelenem v temném lese uprostřed volné přírody v něm zanechalo hluboké znepokojení. Projelo jím zachvění, za něž nemohl chlad. Konečně ze sebe setřásl zakletí, které jako by na něho zvíře seslalo, a vydal se k jezeru. Došel k místu, kde stromy ustupovaly a odkrývaly rozsáhlou klidnou vodní plochu vyplňující údolí. Z hladiny jako dým lehce stoupala pára a propouštěla měsíční světlo skrze svůj přízračný závoj. Díval se na místo posledního odpočinku Lucie Martinové. Vrah svrhl její tělo do nejhlubší části jezera a nemohl tušit,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282911
že jednoho dne letní vedra vysuší vodu natolik, aby odhalila jeho dílo. Jak ale věděl, ve kterém místě je jezero nejhlubší, uvažoval Enzo. Trefil se jen náhodou, nebo okolí znal? Síť vztahů v předposledním případu z Raffinovy knihy byla nekonečně spletitá. Figurovala tu Bordeauxská šestka, k níž patřila i Lucie, a možné propojení se sériovým vrahem Blancem, který zmizení či smrt šesti dívek na svědomí mít mohl, ale také nemusel. Pak tu byl Tavel, zhrzený milenec, jenž se až překvapivě strachoval, aby se jeho žena o vztahu s Lucií nedozvěděla, přestože uplynula už více než dvě desetiletí. Milostný dopis od samotného Blanca, tak neslučitelný s tím, jaký obraz si o tomto muži vytvořili všichni, kdo ho znali. K tomu všemu se přidávalo Tavelovo tvrzení, že Lucie měla s Blancem tajný vztah, o němž nikdo jiný nejspíš nevěděl. A pak samozřejmě Luciin otec, odhodlaný bránit její čest a popírat sebemenší možnost, že by spolu jeho dcera a Blanc mohli něco mít, přestože by to podporovalo jeho přesvědčení, že Lucii zabil právě Blanc. Enzo si vrazil ruce hluboko do kapes a těžkým krokem se vydal kolem jezera k umělému náspu na západním konci. Přešel na protější břeh a odtud se vydal vápenatou pěšinkou vzhůru k polní cestě obkružující vinici, kde i v bezbarvém měsíčním světle dosud rudě žhnulo neopadané listí. Po polní cestě dorazil na úzkou silničku vinoucí se do kopce od hlavního tahu na Duras. V dálce rozeznával mrkající světla města. Richard Tavel chodil s Lucií spoustu let. Musel to tu důvěrně znát. Vyznal se tu. Pokud tu už někdy byl, možná i mnohokrát, věděl by, kde je jezero nejhlubší? A nebylo by nesmírně jednoduché přijet sem nepozorovaně od hlavní silnice, jen kousek od Durasu, kde žil? Jenže tu sobotu, kdy Lucie zmizela, byl v Paříži. Tak přinejmenším zněla jeho verze a po tolika letech už se alibi nedalo vyvrátit.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282911
Než se Enzo dostal zpátky k jezeru, oblohu i mlhy stoupající z hladiny vyplňující dno údolí už prozařovalo první světlo dne. Přešel po hrázi zpět ke stráni, kde vyrůstaly stromy jako přízraky. Představoval si, že nějak takhle musel svět vypadat na úsvitu věků. Vydal se lesem vzhůru a vyhlížel jelena, který ho předtím ve tmě tak vyděsil. Zlá předtucha, již v něm zvíře probudilo, se začala vracet. Po jelenovi však nebylo nikde ani památky. Nahoře na stráni zjistil, že ji pokryla jinovatka, přesně jak předpokládal. Jako by ho chlad a nedostatek spánku náhle přiměly jasně uvažovat. Naživu zůstává už jen jediný člověk, který zná pravdu ohledně Luciina údajného poměru s Blancem, jejž naznačil Tavel. Régis Blanc. A existuje jen jeden způsob jak zjistit, co ví: zeptat se ho. Ovšem jelikož si Blanc odpykával svůj trest ve věznici se zvýšenou ostrahou v Lannemezanu, Enzo nepo chyboval, že získat k němu přístup bude téměř nemožné. Došel k domu. V kuchyni se svítilo, a když vstoupil, přivítala ho vůně horké bagety a sladkého pečiva. Guillaume Martin překvapeně vzhlédl. Zrovna na lince u lednice připravoval kávu a uviděl Enza ve dveřích. „Vstal jste brzy. Spalo se vám dobře?“ „Ne,“ odvětil Enzo. „Skoro jsem nespal. Šel jsem se projít.“ Martin udiveně nadzdvihl jedno obočí. „Je tam zima. Asi by vám káva přišla vhod. A zrovna v troubě rozpékám crois santy.“ „To by bylo skvělé,“ přivítal jeho návrh s povděkem Enzo, zasedl ke stolu a mnul si ruce, aby v nich rozproudil krev. Martin položil na stůl košík s croissanty a postavil před Enza hrnek kouřící kávy. Enzo se dychtivě napil horkého nápoje, potom si v něm namočil špičku croissantu a ukousl si. Martin ho sledoval a usmál se. „Žijete ve Francii už moc dlouho, monsieur!“
100
Ukázka elektronické knihy