se – jak se z jeho řeči dalo vyvodit – dopustili chyb. Až mě mrazilo v zádech, když jsem to sledoval a poslouchal, když jsem viděl rostoucí spokojenost různých muslimských komentátorů. Papežovo vystoupení dokonale ladilo s jejich interpretací, podle níž Západ muslimy vždy pronásledoval a perzekvoval. Kvůli této modlitbě a slovům, jimiž ji předtím Vatikán uvedl, získali oficiální potvrzení pro teze vlastní propagandy. Jenomže to, čemu papež říkal „užití násilí při službě pravdě“, bylo ve skutečnosti rytířskou, odvážnou, podivuhodnou oddaností v boji o záchranu církve před ujařmením! Škoda, že právě takové „užití násilí při službě pravdě“ chybělo v období jeho pontifikátu, a také dnes, kdy tisíce nevinných křesťanů umírají, protože se nenajde nikdo, kdy by užil síly a zachránil jejich životy.
Vzor Staše Tarkowského Kolikrát už jsem v souvislosti s dílem romantického spisovatele Hen ryka Sienkiewicze slyšel ten obvyklý protektorský, povýšený tón. Jednou, že prý autor něco nevěděl, poté zase cosi zjednodušil, nebo naopak přibarvil a přikrášlil. Jeho osudy v polské literární tradici působí prazvláštně. Jednak se mu dostává uznání a úcty, zároveň však zaznívá čím dál hlasitější výsměch. Vzpomínám si, jak jsem v dětství zažíval okouzlení Sienkiewiczem, že jsem trávil radostné hodiny unesení, když jsem se, ukrytý před okolním světem, vrhal na další a další jeho knihy a hltavě je četl. Otevíral se mi v nich jiný, vznešený svět, hrdinové byli vzoroví a šlechetní, a když procházeli zkouškami, museli statečně čelit osudu. Dnes shledávám ještě zřetelněji, jak velký význam měl v tomto románovém světě spisovatelův hluboký katolicismus, jeho přirozené, silné a neochvějné ukotvení v římskokatolické víře. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282854
Každý má své oblíbené úryvky z oblíbených spisovatelů. Texty, jež doslova obsahují podstatu umělecké velikosti, jež zobrazují svět a hodnoty přesvědčivěji, průzračněji, než je nalézáme kdekoliv jinde. Jednu z takových scén pro mě představuje líčení, kdy Mahdí vyslýchá Staše Tarkowského. Ještě dnes, po tolika letech od doby, kdy jsem román přečetl poprvé, se mě zmocňuje vzrušení. Může snad být něco krásnějšího než konfrontace síly chlapcova charakteru a jeho víry s tyranií a brutalitou pronásledovatele? Každý detail v tomto popisu má svůj význam, každý ještě umocňuje napětí a úchvatnost obrazu. „Když vstoupili do místnosti, ležel Mahdí na měkkém lehátku, obklopen ženami, z nichž dvě ho ovívaly velkými pštrosími péry, a dvě mu lehounce škrabaly chodidla.“2 Máme zde obraz nebývalého přepychu, luxusu, takřka zhýralosti. Vůdce, jenž má ve svých rukou osudy poddaných, se kochá svým postavením, dává na odiv svou spokojenost a moc. „Když prorok viděl, kdo vstupuje, poslal ženy pryč a usedl na lehátku.“ Dveře do zahrady rozkoší se prozatím zavřely, nastala chvíle holdu. „Idrís, Gebr a dva beduíni padli na tváře a potom poklekli s rukama zkříženýma na prsou.“ Zde máme obraz člověka Východu, který se před hrozivým panovníkem sklání a hrbí, padá mu k nohám s omluvou, že žije. Symbol mužiků, otroků, poskoků, kteří se plazí u nohou svých pánů a žádostivě očekávají milost. V protikladu k nim je zobrazen člověk Západu. „Řek pokynul Stašovi, aby udělal totéž, ale chlapec předstíral, že to nevidí, jen se poklonil a zůstal stát vzpřímen. Tvář mu zbledla, ale oči mu silně jiskřily a z celé jeho postavy a hrdě vztyčené hlavy a zaťatých rtů bylo zjevné, že cosi v něm zvítězilo, že nejistota a bázeň přešly a že dospěl k nějakému nezlomnému rozhodnutí, od kterého neustoupí.“ 2
Překlad Karla Málka. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282854
Už tedy víme, že přijde konfrontace. Že se střetnou ony světy, ony mocnosti, síly, jež formovaly každého z nich, Mahdího, proroka islámu, a Staše, chlapce, polského katolíka. A že půjde o střet skutečný, závažný, protože Staš „dospěl k nějakému nezlomnému rozhodnutí, od kterého neustoupí“. „Mahdí přivřel oči, pak je otevřel, dobrotivě se usmál a pokynul Stašovi. – Přistup blíž, chlapče. Staš postoupil o několik metrů energickým, jakoby vojenským krokem, poklonil se podruhé, pak se vypjal jako struna a hleděl Mahdímu přímo do očí. Čekal.“ Při četbě těchto vět člověk téměř slyší Stašovy kroky, vidí, jak vzduch houstne, jak ono jasné nebe – Mahdí laskaný čtyřmi ženami, honosící se vlastní mocí, s dobráckým úsměvem – zahaluje hustý, temný mrak. Vůle se má střetnout s vůlí, slovo musí zápolit se slovem. Lidé se zde stávají už jen představiteli, svědky, nositeli toho, co za nimi stojí, co je formovalo, co jejich prostřednictvím promlouvá. Stojí tu proti sobě islám a křesťanství. Avšak napětí je třeba dávkovat, jak ví každý mistr; střet, má-li vyznít, musí proběhnout přirozeně, spontánně. Čtenář je obdařen ještě chvilkou, ještě minutou zpomalení. „Jste rádi, že jste ke mně přijeli? – zeptal se Mahdí. – Ne, proroku. Byli jsme uneseni od svých otců proti své vůli. Tato přímá odpověď učinila nepochybně dojem – i na vládce přivyklého k pochlebování, i na ostatní přítomné. Chalífa Abdulláhi svraštil brvy. Řek se kousal do rtů a pohrával si prsty, Mahdí se však nepřestával usmívat.“ Mahdího úsměv pouze násobí hrozivost situace. Člověk pod kůží cítí, že se vzápětí promění ve zlobu a vztek. Je už přece jasné, že ať se stane cokoliv, a stát se mohla pouze jediná věc, Staš neustoupí. Je mu čtrnáct let, tolik, kolik bylo statisícům křesťanských chlapců, 100 Ukázka elektronické knihy