předloženě zdvihl obočí a ona vyděšeně prchla do úkrytu. Mám tedy nejen volný stůl, ale uvnitř najdu na pultě celou hrst mandlovek! Hleďme, dneska Milesovi hraje osud do karet. Koho by teď zajímalo, kam se ta holka poděla? Sotva popadnu včerejší pečivo s kávou a přesunu se k pultíku s cukrem a smetanou, najednou periferním pohledem zachytím cosi na kolečkách. Podívám se tam. Je to… kočárek. A v něm dvouleté, možná tříleté děcko. Není v tom věku už na kočárek přerostlé? S Jordan jsme se vždycky smáli, že z maličkého uzlíčku se jednoho dne zničehonic vyklube obrovské buclaté batole s tlusťoučkýma nožkama a nenechavýma rukama, které vypadá až neskutečně veliké na to, čím se ve skutečnosti zabývá, tedy na pití z lahve, dumlání dudlíku a kvílení. „Viděla jsi někdy prcka ve fázi mezi tím?“ zeptal jsem se jí jednou, nedlouho po našem zasnoubení. „Co když prostě jednou večer položíš do postýlky to roztomilý stvoření, co se ničemu nepodobá, a ráno tam najdeš cosi, co ječí jako siréna a vypadá to jako školák převlečenej za obří mimino?“ Rozesmála se přesně, jak jsem čekal. Co jsem nečekal, byla její odpověď: „To netuším. Ale co kdybychom to spolu někdy brzy zjistili?“ Myslím, že jsem ji nikdy nemiloval víc než v té chvíli, kdy jsem se na ni díval a věděl jsem, že oba máme o budoucnosti stejnou představu. No nic. Tenhle kočárek tlačí úplně jiná máma, žena něco po třicítce, která je velice, velice těhotná (rozhodně déle než šest týdnů). Vypadá, že vstávala stejně brzy jako já, jen si nemohla dopřát dlouhý běh ani hrnek kávy. Dítě řve. Slyším ji, jak na něj tiše syčí: „Nathane… Prosím.“ Zas a znova. Na jeho chování to nemá pražádný vliv. Teď se však spolu usazují u velkého stolu, ona zpod kočárku vytahuje celý arzenál hraček, které cinkají, pískají, hrají a blikají, a pokládá je před brunátného Nathana, který ječí čím dál víc s každým předmětem, který 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282850