Tiamatin hněv / 97 oblíbených filmů a jídla, způsobu chůze a všemožných dalších údajů, které se o něm daly najít, prohlédla masku, kterou mu Saba připravil. Neobjeví se u jeho dveří bezpečáci jen proto, že bude sám sebou? Nebylo by lepší pustit si nějakou populární zábavu pro masy a držet se pěkně uprostřed stáda? V počítačovém rozhraní rakve si otevřel svůj profil. Červená ikonka upozorňovala na soukromé připojení ze Storm. Bylo celkem ironické, že si dělal větší starosti s tím, jestli ho Laconia neodhalí, protože má rád určitý druh filmů, než s tím, že by ho mohla prozradit šifrovaná komunikace s odbojovou organizací. Ale bylo to tak. Jednou se rozhodl Sabovým osvědčeným technikům z SVP věřit, tak nemělo smysl si s tím teď zase začít dělat hlavu. Otevřel zprávu a z obrazovky na něj vykoukl jeho syn. „Čau, tati,“ řekl Kit s úsměvem, který mu připomněl Giselle. Kit se vůbec víc podobal své matce než jemu. Zaplať pánbůh. „Co že ses ozval tak brzo? Jsi v naší sluneční soustavě? Vlastně ne, neříkej mi to. Vím, že je to všechno tajné. Ale poslouchej. Tenhle semestr je super. Ve třech předmětech mám nejlepší výsledky ve třídě a,“ teď byl ten úsměv trochu kajícný, „na ty zbylé dva už jsem si sehnal slušné doučování. A… no… hele. Prostě teď chodím s jednou holkou a myslím, že už to začíná být celkem vážné. Jmenuje se Rohani. O tobě jsem jí nic nevyprávěl. Ale kdybys měl někdy příležitost, zkus se zastavit, abyste se poznali, jo? Máma už se zná s její rodinou a myslím, že bys mohl mít celkem brzo snachu. To by bylo fajn, ne?“ Zpráva pokračovala a Alex ji poslouchal s hřejivým pocitem na prsou a s jistým smutkem. To děvče nikdy neuvidí. Pokud bude svatba, on se tam nedostane. Rohani skončí na stejném seznamu jako Amos a Holden a Clarissa. Další ztráta. Bude to jen další ztráta. Nějak to přežije. Musí. Osobní terminál zapípal a vyskočilo na něm upozornění od falešného ID, které používal Saba pro zprávy s vysokou prioritou. Otevíral ji s ošklivou předtuchou. Upozornění: Tempest opustila oběŽnou dráhu a zamíŘila k Jupiteru. „A do prdele,“ pronesl Alex do ticha.
„Tak mrňous se nám žení?“ divila se naoko Bobbie, ale dál si prohlížela bedny s proviantem. „To by si ta holka měla dát pozor, abych tam nevlítla a neukradla si ho pro sebe.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282831
98 / James S. A. Corey Skladiště bylo na kraji komplexu. Nebylo připojené k elektrickým rozvodům stanice a používalo systém podpory životních funkcí ze staré prospektorské lodě. Na stěnách a na stropě se držela vlhkost a zůstávaly tam barevné fleky od vody jako leopardí skvrny. Velké věci, jako torpéda, nechali na Storm. Ale drobnější vybavení ukořistěné z laconské nákladní lodě přeložili na čtyři široké řady palet a odvezli do skladu. Bobbie je rozbalila a rozložila bedny po celé ploše, aby všechno zinventarizovala. Na některých boxech byly tmavé stopy po střelách. Ve vzduchu visel zápach připálené keramiky, která už se začala loupat. „Informace, že k nám míří největší bitevní loď impéria, tě evidentně nechává chladnou,“ utrousil Alex. Zhluboka se nadechla a trpělivým tónem pronesla: „Jillian dá vědět všem ostatním. Ta cesta Tempest ještě pár dní potrvá a tohle se musí dodělat, tak nebo tak. Doufám, že než to budu mít hotové, vymyslím nějaký plán.“ „A jak to jde?“ „Zatím mě nic nenapadlo. Dám ti vědět.“ Alex se posadil na jednu z beden. Cítil se těžší, než by odpovídalo nízké gravitaci Jupiterova měsíce. „Bobbie, co tady vlastně děláme?“ Zarazila se a pohlédla na něj. Její tvář měla pestrou paletu výrazů a on už většinu z nich dobře znal. Věděl, kdy mluví s kamarádkou a kdy s kapitánem. Právě teď mu naslouchal někdo, kdo s ním býval v posádce Rosinanty. Žena, která ho znala ještě před tím, co se stalo na Io. „Bojujeme s nepřítelem,“ řekla. „Snažíme se omezit jeho schopnost použít veškerou sílu a vliv. Bráníme mu využívat zdroje.“ „To jo,“ přitakal Alex. „Ale o co nám jde? Hele, snažíme se vrátit do stavu, kdy má všechno na povel Transportní společnost? Nebo chceme, aby si každá planeta dělala věci po svém, a uvidíme, jak se to vyvrbí?“ Bobbie si založila ruce na prsou a opřela se o stoh krabic. Světla reflektorů nebyla nijak lichotivá, a tak viděl Alex všechny stopy, které jí ve tváři a na rukou zanechaly desítky let tvrdé práce a kosmického záření. Věk jí slušel. Vypadal, že k ní patří. „Mně to připadá, jako by ses ptal, jestli je autoritářský režim nutně špatný,“ ucedila. „Chápu to správně? Protože to on opravdu je.“ „Tak jsem to nemyslel. Já jen prostě… já ti nevím. Je toho na mě nějak moc. Možná jsem jenom krapet demoralizovaný.“ „Jo,“ přikývla Bobbie. „Tak to jsme oba.“ „Ty taky?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282831
Tiamatin hněv / 99 „Nesplnili jsme svůj cíl. Z toho politruka jsme mohli dostat něco, co by nám ty hajzly pomohlo srazit na kolena. Sice by nejspíš nic tak zásadního nevěděl, ale to už teď nikdy nezjistíme. Takže jo, jsem trochu nakrknutá. Ale myslím, že tebe žere něco jiného, ne?“ „Já nevím, co vlastně bude naše vítězství znamenat.“ „No, mně by stačilo umřít s vědomím, že je na tom lidstvo aspoň o trochu líp, než kdybych se nikdy nenarodila. Že je o trochu svobodnější. O trochu laskavější. O trochu chytřejší. Že díky mně všichni ti tyrani, parchanti a sadisti ublížili míň lidem. To mi musí stačit.“ „Jasně,“ souhlasil Alex, ale Bobbie pokračovala. „Já nejsem žádný velký stratég. To nechám na někom chytřejším. Já jsem jenom pěšák a vždycky budu. Tihle lidi chtějí, aby se ze všech planet stalo vězení, kde můžou určovat, kdo bude vězeň a kdo strážný.“ „A my se tomu snažíme zabránit,“ zahučel Alex. Sám slyšel to vyčerpání a smíření ve svém hlase. „Ale neříkáš si někdy, že má třeba Naomi pravdu? Že je možná lepší zkusit do toho systému infiltrovat? Snažit se ho změnit zevnitř?“ „Ona má pravdu,“ odtušila Bobbie a obrátila se zpátky ke svým bednám. „Ale to já mám taky. Naomi si myslí, že existuje jeden konkrétní recept, jak to všechno napravit, a chce, aby při tom netekla krev.“ „Jenže ty recepty jsou dva,“ myslel si Alex, že ji pochopil. „Žádný takový recept není,“ opravila ho Bobbie. „Prostě se bráníš, seč můžeš, a doufáš, že těm parchantům dokážeš vzdorovat dost dlouho.“ „Je ti jasné, že už nemáme moc času,“ povzdechl si Alex. „Myslel jsem na Takeshiho.“ „Už jsem poslala zprávu rodině,“ uklidňovala ho Bobbie. „O někoho přijít je vždycky těžké a my jsme zatím měli strašnou kliku. To nemohlo vydržet.“ „Říkám si, že patřil k těm nejlepším, které máš, a to už mu sakra bylo skoro šedesát. Když nepočítám Jillian, Caspara a pár dalších, tak jsou v té naší odbojové organizaci samí staří Pásovci. Stará garda SVP.“ „To jo,“ připustila Bobbie. „A díky bohu za to. Většina z nich ví, co dělá.“ „Ale po nich je tady celá jedna generace, která v SVP nikdy nebyla. Nikdy nebojovali proti vnitřním planetám za nezávislost. Vyrůstali v bohatství a pohodlí na lodích Transportní společnosti, měli respekt a důležitou práci. Mladí lidé jako Kit. Jak je chceš přesvědčit, aby se vzdali všeho, co mají, a bojovali s námi?“ Bobbie se zastavila a otočila se k němu.
Ukázka elektronické knihy