Největší výkon ale předvedu během jednoho výletu. Kempujeme v nádherné roklině, kde se ze srázu valí řeka. Stavíme na louce stany, nadávám na skalnaté podloží, do kterého nemůžeme zapíchnout kolíky. To nejtěžší ale teprve přijde, vedoucí nám oznamuje, že se blíží konec světa a my se musíme naučit přežít jen s tím, co máme. Zahrnuje to i výrobu venkovního nábytku jen s pomocí motouzu, sekery, nože a lískových větví. Loňští účastníci tábora jsou zkušení a vytvářejí mistrovské kousky: stůl, lavice, dokonce i odkapávač na nádobí. Ráno nás probouzí cupitání. Mezi stany se prochází hejno kuřat. Náš úkol je jasný, ale zásadní: svoji schopnost přežít prokáže ten, kdo v poledne předloží vedoucím nejlepší grilované kuře. Jenže předtím je samozřejmě nutné zvíře odkráglovat, vykuchat a oškubat… Před tímto zadáním váhají dokonce i ti nejodvážnější. Honit kuřata sice znamená hodně zábavnou směs venkovské
koridy a zápasu patnáctky v ragby, ovšem co pak? Jeden krvežíznivec z vedlejší skupiny se chopí sekery a po několika žalostných pokusech nakonec zvířeti usekne hlavu. Zkouším si vzpomenout, jak kuřata porážel Gaby za svojí izbou. Vím, že se ještě živé drůbeži musí svázat nohy provázkem a pak ji pověsit hlavou dolů, aby z krku vykrvácela. Pověsíme naše zrzavé kuře na jasan, a zatímco se vzpouzí, koluje mezi námi ten nejostřejší nůž, aniž se kdo odváží toho osudného úkonu ujmout. Všichni se dívají na mě, jsem přece kuchař, tak mi nakonec nezbývá nic jiného než kuře skutečně zaříznout. Hladím ho po peří, jak to dělá Gaby, a pak mu rychle přetnu tepnu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282826
Z krku se valí krev a nechává v trávě velkou granátově červenou skvrnu. Zvíře sebou škube. „To jsou nervy,“ poznamená kdosi. Zapomněl jsem, že na oheň musíme dát hrnec s vodou. Všichni se rozběhnou nařezat trochu dříví a nanosit větvičky. Oheň se rychle rozhoří. Nic klukům nevysvětluju. „S čím ti můžeme pomoc?“ ptají se pořád. Pošlu je natrhat mateřídoušku. Ponořím kuře do vařící vody, jen do chvíle, kdy se peří samo od sebe začne pouštět, abych mohl zvíře bez námahy oškubat. Vykuchám ho, zachovám drůbky a nacpu do něj mateřídoušku. Kluci mezitím z lískových větví vyrobí dvě vidlice, abychom měli rožeň. V rožnění se střídáme. Vedoucím přinášíme kuře na talíři z listů hořce žlutého. Měl bys nás vidět ten poslední večer, kdy jsme si udělali horu palačinek. Necítím ruce ani záda. Kluci mi darovali kuchyňské prkénko, do kterého vypálili moje jméno. Večer po mém návratu domů si s tebou, Lucienem a Nicole připíjím na terase. Chcete, abych vám vyprávěl o výletech, o kopcích, na které jsme vyšplhali, o místech, která jsme navštívili. Já bych ale chtěl mluvit jen o vaření. Tobě se to nelíbí, díváš se stranou. Nicole položí na stůl talíř s rajčaty, pokladenými kolečky bílé cibule. „Když je takový vedro, musíme jíst něco studenýho.“ Otevřeš lahev růžového gris, které piješ vždycky v létě. Zčistajasna přerušíš líčení mých zážitků. Položíš Lucienovi ruku na rameno a oznámíš: „Zítra nám přijdou odstěhovat starý sporák a dovezou nový.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282826
Lulu se ani nepohne, ukrojí si kousek jitrnice, ujídá ji nožem spolu s chlebem jako Gaby. „S tím sporákem na uhlí už to dál nešlo, už dost ne topil a byl celej rozhašenej,“ snášíš argumenty. „Ba ne, ještě byl dobrej,“ oponuje Lulu. Poplácáš ho po zádech a recituješ jako v reklamě: „Uvidíš, jak je plyn praktickej a lehce ovladatelnej. Taky se už nemusíme tahat s kýblema uhlí ze sklepa.“ „Plyn je taky čistší a už ani nemáte věk na to, abyste pořád tahali pytle s briketama,“ přidává se Nicole. Lucien neposlouchá, ubalí si cigaretu a roluje ji o stehno. Ve svitu zapalovače vystoupí jeho hubený obličej. Už nemluvím o boloňské omáčce ani o kuřeti. Myslel jsem si, jak na mě budeš hrdý, ale tak to není. Ve tvých očích jsem prázdniny trávil tím, že jsem vařil za tvými zády. A to je horší, než kdybych vyváděl lotroviny.
100
Ukázka elektronické knihy