„Xxxxxxxxxx.“ „Během zítřka se domluvíme, vrchní sestra vám dá dopoledne, nejpozději do oběda, závazně vědět.“ „Xxxxxxxxxx.“ Není zač, dobře, ale znamená to tedy, že mě vrchní sestra zítra ráno po vizitě pustí? Zatím pokaždé, když kolem mě prošla, tvářila se, jako když nadloube volovi. Bez úsměvu, bez emocí, bez vlídného, empatického slova, na samé hranici vyhoření, neatraktivní, nešukavá, sterilní minda. Nevím nic. Naději mám, prý horko – těžko umírá, ale i tak mi nezbývá nic víc, než se, svázaný nejistotou, dodýchat ranního kuropění, poslouchat na vizitě stokrát opakovaná moudra a poučky a teprve potom doufat, že se dočkám zrzavého verdiktu. Verdiktu, který mi znovu dovolí svobodně se pohybovat mimo přísné, nemocniční hranice, tvořené čtyřmi stěnami zaflusaného pokoje. Tlak na mléko působí máslo. Tlak na nos působí krev. Tlak hněvu působí hádku. Naději mám, prý horko – těžko umírá. „A co znamená ten lístek z prádelny, sestro?“ „Musíte ho zaplatit dole u hlavního vchodu v hale přes pokladnu v hotovosti, na začátku jsme vám prali civil. Sto šedesát devět korun.“ „Aha… Mám stáhnout prostěradlo a povlaky? Chcete to někam vodníst?“ „Ne, nechte to, jak to je. Oblékněte se a počkejte si na zprávu od pana doktora, bude s vámi chtít mluvit. Pak můžete jít. A na pokladně neberou platební karty, nezapomeňte na to, jenom hotovost! Tomu { PAGE \* MERGEFORMAT }
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282824