„Xxxxxxxxxx.“ „Během zítřka se domluvíme, vrchní sestra vám dá dopoledne, nejpozději do oběda, závazně vědět.“ „Xxxxxxxxxx.“ Není zač, dobře, ale znamená to tedy, že mě vrchní sestra zítra ráno po vizitě pustí? Zatím pokaždé, když kolem mě prošla, tvářila se, jako když nadloube volovi. Bez úsměvu, bez emocí, bez vlídného, empatického slova, na samé hranici vyhoření, neatraktivní, nešukavá, sterilní minda. Nevím nic. Naději mám, prý horko – těžko umírá, ale i tak mi nezbývá nic víc, než se, svázaný nejistotou, dodýchat ranního kuropění, poslouchat na vizitě stokrát opakovaná moudra a poučky a teprve potom doufat, že se dočkám zrzavého verdiktu. Verdiktu, který mi znovu dovolí svobodně se pohybovat mimo přísné, nemocniční hranice, tvořené čtyřmi stěnami zaflusaného pokoje. Tlak na mléko působí máslo. Tlak na nos působí krev. Tlak hněvu působí hádku. Naději mám, prý horko – těžko umírá. „A co znamená ten lístek z prádelny, sestro?“ „Musíte ho zaplatit dole u hlavního vchodu v hale přes pokladnu v hotovosti, na začátku jsme vám prali civil. Sto šedesát devět korun.“ „Aha… Mám stáhnout prostěradlo a povlaky? Chcete to někam vodníst?“ „Ne, nechte to, jak to je. Oblékněte se a počkejte si na zprávu od pana doktora, bude s vámi chtít mluvit. Pak můžete jít. A na pokladně neberou platební karty, nezapomeňte na to, jenom hotovost! Tomu { PAGE \* MERGEFORMAT }
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282824
terminálu prostě už druhý týden vypadává signál a nikdo neví proč, nikdo to není schopen vyřešit, ach jo!“ Špitálské dopoledne prosycené nakyslým hovězím s rýží, které z kuchyně v přízemí prosakuje přes tři patra. Takový klasický, všednodenní obraz. Zvedá se mi žaludek a svědí mě kůže po celém těle, na kotníku se mi samovolně odlepují drobné obdélníky papírových náplastí, aniž bych proto zouval zašněrovanou botu. Nic z toho ale nemůže zkazit vnitřní radost ze sdělení primáře, který souhlasil s mým dnešním propuštěním. Ještě dostanu orazítkovanou a podepsanou zprávu, dobře, počkám. Nevím sice, od koho jí dostanu, protože kancelář ošetřujícího doktora okupují tak nanejvýš dva vysoké, polochcíplé fíkusy. Doslova zeje prázdnotou, řeklo by se, ale věřím. Absolutně nepochybuji o tom, že jí dřív nebo později dostanu do rukou, přesně tak, jak se sluší a patří. Dojdu si zakouřit dolů před barák, bezpečně se stihnu vrátit. Teď si zapálím – mňam, to si dám. Zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den a zkrouceným úsměvem vyjádřit sympatie a vděk, zaplatit, poděkovat, usmát se a odejít středem na svobodu, zpátky na smogem zasmrádlý Žižkov, zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den. „Prosim?“ zarazila mě dočista poslední věta ošetřujícího doktora, který za námi dvěma důkladně přibouchl dveře. „Je to dovopravdy nutný? Běžná praxe, aha…, dobře, tak v tom případě je to v pořádku, já to nevěděl. Podepíšu, samozřejmě, ukažte mi kde. Ale co tomu terapeutovi mám řikat? Jak se mám představit a hlásit na tý první návštěvě? Elektronicky? Všechny informace o mně { PAGE \* MERGEFORMAT }
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282824
dostane předem elektronicky? Páni! Dodržet datum a přesnou hodinu, jakou mám napsanou vod vás, je mi to jasný. Tak asi… díky za všechno, hlavně za trpělivost. Možná to bude znít blbě paradoxně, ale přeju si, abychom se my dva spolu už nikdy neviděli, jistě pochopíte mojí snahu o vtip, kdysi sem ho někde zaslechl. Díky,“ pohotově napínám pravou ruku v lokti a napřaženou ji nabízím k zatřesení. nedojde mi, že jsem se doktorovi měl podívat přímo do očí. Zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den a zkrouceným úsměvem vyjádřit sympatie a vděk, zaplatit, poděkovat, usmát se a odejít středem na svobodu, zpátky na smogem zasmrádlej Žižkov, zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den, pak tím hnusným, prudkým kopcem kolem cukrárny a kanceláře pohřební služby s morbidně vyzdobenou výlohou až nahoru na hlavní, tam k hotelu, ze zastávky Želivského do tramvaje a domů. Zděšení světa a národů, svět jako jedno velké postižení. Pokorné, truchlící revoluce, rituální instalace, vzkříšené důvody k zabíjení z plezíru. Květinářka, hrající v duchu sama se sebou zdementnělej ricochet, squash, nebo tenis – kýho výra – a bez přestání polohlasem odpočítávající jednotlivé sety, přešlapuje nejistě za deštěm z části rozežraným stánkem v blízkosti stanice metra. Smíšený les roste jí na mozku v řadách, ve vzduchu válečnictví a za rohem ulice úžasná náklonnost vysublimovaných katalp. Strašná pravda o kazatelích, strašná pravda o jedné budově v hlubokém městě. Je to naše láska a mnohem víc, co zlepšuje oslavující pravdy, je to příběh o jedné budově v hlubokém městě, jsou to malé, ale zásadní věci, telefonní, { PAGE \* MERGEFORMAT } Ukázka elektronické knihy