bylo s nimi třikrát víc práce než s mužskými. Právě jednu ženskou tam měli před několika měsíci. Její řev se rozléhal už po chodbách a ani stráže, ani energický Serhij Charč ji nedokázali umlčet. Vzpírala se, strhávala si ze špinavého těla vězeňský oděv a přitom hlasitě ječela… Vyprošťovala se z rukou strážníků, kteří byli šťastní, když se jim podařilo strčit ji do místnosti minus třicet jedna. Ať se s ní trápí jiní. A oni s Charčem snad půl hodiny lovili tu zločinnou osobu, která se po místnosti minus třicet jedna proháněla jako bláznivá divoká veverka. Takovou veverku Ivan kdysi, ještě jako kluk, náhodou chytil v Kyrylivském háji a pak ji přinesl do domu v osadě. Serhij si s tou ženou nedokázal poradit. Jen na ni křičel, že ji zabije, což nebylo zcela na místě, samozřejmě. Takže pak Ivak projevil iniciativu, lapil popravovanou do náruče, odnesl k oprátce, rychle ji tam nacpal, zároveň se mu na ni podařilo jednou rukou natáhnout kuklu. Žena v tu ránu zmlkla, stala se závažím na provaze, čímž do místnosti vnesla nevýslovný pocit úlevy, mnohem silnější než v ostatních případech. Načež Charč rozpačitě prohlásil, že nepřečetl rozsudek. To je nepřístojné! Všechno je třeba vykonávat v souladu se směrnicí. Co když najednou přijde prověrka?! Do místnosti minus třicet jedna tedy znovu přivedli ženu s cizím jménem a Ivan si pomyslel: ale to je přece mužský, ne ženská! Středního věku, střední výšky, střední postavy, vlasy ani plavé, ani černé, spíše rusé, popelavé. Bujná kštice bez náznaku pleše, starší muži přece bývají většinou proplešatělí, když už ne s velkou pleší schovanou zbytky vlasů. Přitom tenhle má vlasy husté, zezadu nakrátko ostříhané a husté jsou i nad čelem. Tamta předchozí měla dlouhé rozcuchané pačesy, zapamatoval si, jaké byly na dotyk, když ji nesl k oprátce. Člověk jménem Gabriel Deus se však od oné ženy, jejíž jméno zapomněl, nelišil jen délkou vlasů, ale i tím, že byl pozoruhodně klidný. Nešířil kolem sebe ty nesnesitelné vlny děsu, co připlouvaly do místnosti minus třicet jedna skrz zavřené dveře, ještě když popravovaného vedli po chodbě. Pokud je to žena, podobá se muži tím, že má kalhoty, a tím, že je hodně nakrátko ostříhaná. Jaký má ten člověk jízlivý úšklebek a stejně posměšné ohníčky v očích! „Už je připraveno?“ kývnul směrem k rakvi Gabriel Deus, přece jen asi mužským hlasem. Nebo možná i nízkým ženským.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282794
„Odsouzený, chovejte se v souladu se směrnicí!“ štěknul na Gabriela Deuse Serhij Charč. „Můj milý, v souladu s vaší směrnicí mě máte nechat se pomodlit, dříve než…“ odsouzený kývnul na oprátku nad piedestalem a příznačně mlasknul jazykem. „Bůh v zemi Sovětů neexistuje!“ vykřikl Charč. „Mladý pane, v zemi Sovětů existuje svoboda vyznání. Nevstoupil jsem do řad vaší partaje, takže mám právo si v Boha kliďánko věřit.“ „Vaše právo nebude trvat víc než pět minut, odsouzený!“ „A právě během těch pěti minut se mohu pomodlit ke svému Bohu. Jednou nastane i vaše smrtelná hodinka, že ano? Nebo jsou snad v zemi Sovětů vykonavatelé trestů smrti odměňováni nesmrtelností?“ Na tuhle otázku Charč nevěděl, co odseknout, popadl tedy Gabriela Deuse v podpaží a táhnul ho k piedestalu. Člověku jménem Deus se však podařilo jemně, ale neochvějně vymanit z vykonavatelových rukou. Ukázal na směrnici na stěně pod sklem, které Ivan Ivak vždy pečlivě utíral, když čekal na Serhije Charče s dalším odsouzeným, nikdy však nevěnoval pozornost samotné směrnici. „Tady jsou vyložena pravidla chování jak odsouzených, tak vykonavatelů rozsudku v místnosti minus třicet jedna. Přečtěte si bod tři, paragraf jedna, pokud jste ho ještě nečetli. Jestli nikdo z mých předchůdců tohoto předpisu a tohoto práva nevyužil, neznamená to přeci, že neplatí. Vždyť je schvaloval Tribunál země Sovětů! Nebo snad chcete, aby buržoazní tisk ztropil povyk kvůli porušování lidských práv v zemi Sovětů?“ Vylekaný Charč přistoupil k dokumentu pod sklem a začal nahlas číst: „Odsouzený má právo na poslední přání v souladu s níže uvedeným seznamem. Za prvé: pronést modlitbu na rozloučenou jakéhokoliv náboženského kultu, během níž vykonavatelé rozsudku musí zachovat mlčení. Za druhé: vypít jeden decilitr alkoholického nápoje dle nabídky v místnosti třicet jedna B o síle maximálně čtyřicet procent. Za třetí: vypít čaj dva decilitry o teplotě nepřesahující sedmdesát stupňů. Za čtvrté: napsat nejvýše dva dopisy o nejvýše dvaceti dvou slovech každý. Za páté: vykouřit cigaretu s filtrem nebo bez dle přání odsouzeného…“ „Tak vidíte, já vás zbavuji řady potíží. Vybírám si bod jedna. Kouřit cigarety bez filtru, nebo dokonce s filtrem nehodlám, nebudu ani psát
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282794
dopisy, čaj si taky nedám. Moji poslední deci alkoholického nápoje si můžete vypít sami. Ale právo na poslední modlitbu si vyprošuji,“ a člověk jménem Gabriel Deus se zasmál a mrknul na svoje katy. Zasmál se tentokrát bez ironie, trochu rozpačitě. Hleděl jsem na něj a nic jsem si nemyslel. Jako si nic nemyslíte, když čtete strhující knihu nebo se díváte na film či divadelní představení, které vás doopravdy zaujalo. To až později jsem se divil, jak to, že jsme ho s Charčem nepopadli a nezvedli na piedestal i bez onoho posledního přání? Byli jsme dva pořádní siláci na jednoho vězněním vyčerpaného člověka, lhostejno zda muže či ženu. Čím nás, bojovníky neviditelné fronty, ta osoba tolik odzbrojila? Asi tím, že jednala v souladu se směrnicí. A také tím, že znala pravidla našeho i svého jednání lépe nežli my. Člověk jménem Gabriel Deus si klekl zády ke katům, čelem k šibenici. Chvíli mlčel, patrně necelou minutu, ten časový úsek se však zdál vykonavatelům rozsudku velmi dlouhý a tíživě nesnesitelný. A když k němu Charč udělal sotva znatelný pohyb a pak i Ivak udělal téměř neznatelný pohyb, aby svého bojového soudruha zadržel, vždyť ten člověk má koneckonců pět minut, v tu chvíli ta osoba vkleče, se zdviženýma rukama začala zpívat nebo zpěvem promlouvat několik vět jakýmsi nesrozumitelným jazykem. Doteď nevím, modlitba jakého náboženství to byla. Křesťanskému chvalozpěvu se to v nejmenším nepodobalo, ale možná jsem toho spoustu nepostřehl. Tenkrát jsem v oblasti teologie nebyl ani trochu vzdělán, ani nyní toho nevím moc. Byla to snad muslimská modlitba? Nebo židovská? Buddhistická? Nějakého pohanského či neopohanského kultu? Můžu říct jen jedno: dojem byl neuvěřitelný. Zaplatil bych draze, dal bych všechno, co mám, za to, kdybych ten zpěv mohl uslyšet ještě jednou. Ale neznám orientační body, nevím, jak se dozvědět alespoň přibližně, co je to za chvalozpěv a co jsou to za slova, jakým jazykem. „Jsem připraven, pánové,“ oznámil Deus, svěsil ruce, klečel však dál. Ivak i Charč došli k odsouzenému, vzali ho v podpaží a odvedli k piedestalu, nad nímž visela oprátka. Vedli ho ve dvou; scénář byl tím pádem narušen, stokrát vykonaný úkon se rozehrával zcela netypicky. „A co rozsudek?“ zeptal se odsouzený. „Proč nikdo nečte rozsudek?“ Charč začal číst známá slova, avšak bez toho smělého bohatýrského zápalu, s nímž je vykřikoval pokaždé. Teď se zakoktával, dokonce se
100 Ukázka elektronické knihy