100
Zatopení
tání permafrostu celý region promění z takzvaného propadu uhlíku, jenž absorbuje atmosférický uhlík, na jeho zdroj, a to již ve dvacátých letech tohoto století.51 Podle stejné studie Arktida do roku 2100 vypustí sto miliard tun oxidu uhličitého.52 To odpovídá polovině veškerého oxidu uhličitého, který lidstvo vyprodukovalo od začátku industrializace. Nezapomeňte, že jde o arktickou zpětnovazební smyčku, které se řada klimatologů v blízké budoucnosti příliš neobává. V současnosti je totiž víc trápí takzvaný „albedo efekt“: led je bílý, a proto sluneční světlo spíše odráží zpět do vesmíru, než aby je absorboval; čím méně bude ledu, tím více slunečního světla se bude absorbovat jako globální oteplování; podle odhadů Petera Wadhamse by celkové zmizení tohoto ledu mohlo znamenat masivní oteplování odpovídající53 posledním pětadvaceti rokům celosvětových emisí oxidu uhličitého. Posledních pětadvacet let emisí přitom představuje polovinu z celkového množství, které kdy lidstvo vyprodukovalo — tedy takovou produkci oxidu uhličitého, která planetu dohnala od téměř naprosté stability klimatu na pokraj chaosu. To všechno je spekulace. Naše nejistota ohledně každé této dynamiky — úbytku ledového příkrovu, arktického metanu, albedo efektu — však vrhá stín na naše porozumění tempu změny, nikoli jejímu rozsahu. Ve skutečnosti víme, jak to s oceány skončí, nevíme jen, jak dlouho potrvá, než k tomu dospějeme. Jaký vzestup mořské hladiny to přinese? Oceánský chemik David Archer se jako badatel snad nejintenzivněji zaměřuje na dopad globálního oteplování, jejž nazývá „dlouhým táním“. Říká sice, že může trvat stovky až tisíce let, ale odhaduje, že nakonec hladina moře i při oteplení o pouhé tři stupně stoupne přinejmenším o padesát metrů54 — tedy stokrát víc, než se pro rok 2100 předpovědělo v Paříži. Geologická služba Spojených
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282690