Kapitola devátá Tygr
Na jaře Léta Páně 1601 se tisíce osob z dolní Valsesie, a mezi nimi i Antonia, vydaly procesím do Biandrate podívat se na nabalzamovaného tygra a další úžasná a strašlivá zvířata, s nimiž velební otcové misionáři z Tovaryšstva Ježíšova putovali ode vsi ke vsi po Milánském vévodství a po celé Evropě, aby podněcovali k větší zbožnosti, když křesťanskému lidu předvedou pokrok, jakého dosáhla pravá víra v dalekých neprobádaných zemích; a aby vybírali milodary všeho druhu, v penězích a taky v pytlích rýže, pšenice, žita, v živých prasatech a kozách a kapounech, které vesničani s sebou přivlekli z těch nejzapadlejších vesnic placatiny, a v sýrech a husích salámech. Biandrate je obec ležící na břehu Sesie severně od Zardina a naši poutníci, kteří se tam vydali pěšky, museli ze dvora Nidasiových vyrazit ještě před úsvitem. Bylo jich sedm – paní Francesca s Antoniou, Consolata Barberová s dcerami a malým Irneriem. Pes Nero za nimi jako vždycky běžel kousek za humna a pak se vrátil zpátky. Na pomoc misiím, ale také na posilněnou během cesty nesla každá z obou žen koš k prasknutí plný různých dobrot – vajíček natvrdo, salámů v sádle, husích škvarků,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282654
švestkových povidel. Děti se vedly za ruce, Luisa s Irneriem, Antonia s Annou Chiarou. Jenom Teresina, která byla největší a považovala se už za dospělou, za zralou ženu, šla sama a skupinu uzavírala. Sledovali cestu bělající se mezi živými ploty zelinářských zahrad a mezi osetými poli, a když míjeli návrší, na němž ve tmě šelestil obrovský černý strom vzpomínek, ucítila Antonia, jak jí krev tuhne v žilách, zadržela dech. Stiskla ruku Anně Chiaře tak silně, že si holčička postěžovala: „To bolí!“ Pak se začalo rozednívat, zprava, od Novary. Na nezřetelném, zamlženém obzoru se vynořilo slunce jako poněkud zastřený rudý kotouč, a jak stoupalo, plálo čím dál jasnějším světlem, odráželo se na hladině kaluží a struh a na lemech oblaků, nutilo ženy – když vyšly z lesa – chránit si oči šátkem, co měly na hlavě, a děti stínit si je rukama. Antonia nikdy východ slunce neviděla a na tenhle úsvit vzpomínala, dokud žila. Ještě si na něj vzpomene v Novaře, až bude uvězněná v Torre dei Paratici (v Cechovní věži), bude hledět střílnou na první ranní světlo a pod sebou uvidí červené střechy a mlhy v nížině, z nichž se vynořuje Monte Rosa, hora stejně nedosažitelná jako její sen o záchraně… „Tam nahoře,“ pomyslí si v jeden z posledních svých dnů, „tam bych chtěla být.“ Došli k Fonte di Badia, když už slunce vystoupalo nad páry, ale tráva na loukách byla pořád ještě mokrá od rosy, a jak scházeli dolů, udivilo je, že nevidí Matky zrcadlit se na hladině jezírka mezi lekníny a vrbovými větvemi, visícími tak nízko, že se spojovaly se svými odrazy. „Už tu nejsou Matky!“ zvolala Teresina. Rozhlíželi se kolem sebe. Mramorová deska se slunečními hodinami uprostřed tu byla pořád, nad šedými kamennými stupni ke zřídlu, a ukazovala lidem z placatiny čas. U zděného základu byl varovný nápis:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282654
T EMP OR A ME T IMUR S ON ITU U MB RA P ULVERE E T U NDA NAM SO NU S E T LAC RIMA P ULVIS E T UMB RA SUMUS
(„Čas měřme / zvukem a stínem / prachem a vlnou / neboť sami jsme prach a stín / zvuk a slzy“ a nic než to). Ale z druhého břehu jezírka byly odstraněny dva neforemné mramorové bloky, ohlazené víc nepřízní počasí než lidskou rukou, v nichž lidová fantazie přinejmenším po dvě tisíciletí viděla podobizny nejstarších božstev v kraji, keltských Matron, z nichž se v době pohanské staly Matres Matutae a pak s křesťanstvím Matky. Místo nich tu byl nahrubo postavený malý oltář z pár cihel spojených vápnem a na něm Panna Maria z modro-bíle malované keramiky, na znamení modlitby pozvedající oči k nebi a držící v rukou růženec. „Komu tak mohly ty Matky vadit!“ postěžovala si paní Francesca rozmrzele. „Stály tu odjakživa, a pokud já vím, nikdy nikomu nic zlého neudělaly.“ Ženy se posadily na schůdky u zřídla, sundaly z košů ubrousky a daly každému z dětí k snídani vajíčko natvrdo a kousek domácí placky. Nebylo jim tu příjemně, všude kolem panovalo hluboké ticho, ani ptáček nezacvrlikal z větví vrb, ani rybka se nemihla pod hladinou jezírka. Možná – pomyslela si paní Francesca – bylo to místo vždycky takhle tiché. Ale proč si toho tedy nikdy nevšimla jako teď? „Ať ty Matky odstranil, kdo chtěl, nic dobrého mu z toho nevzejde,“ prohlásila Consolata, která jako skoro všechny ženy z placatiny bedlivě dbala různých předzvěstí a pověr. Po krátké odmlce dodala: „Však ony se Matky pomstí!“
100
Ukázka elektronické knihy