Multimediální inscenace Už od svých prvních scénografií jsem se zajímal o možnost úzkého propojení scénické akce s promítanými obrazy v rámci jedné inscenace, aby jedno nemohlo existovat bez druhého a naopak. Záměr se mi podařilo uskutečnit, když jsem v roce 1958 pro světovou výstavu EXPO v Bruselu realizoval první program Laterny magiky. Nicméně už v roce 1950 jsem s Alfrédem Radokem – jedním z nejlepších režisérů, se kterými jsem spolupracoval – vytvořil inscenaci založenou na stejných principech, které jsme realizovali o osm let později v Bruselu. Šlo o Šamberkovo Jedenácté přikázání inscenované v Divadle státního filmu v Praze. Příběh se točí kolem milostného trojúhelníku, v němž jsou dva milenci sledováni detektivem. Jeviště uzavírala zadní kulisa, která vypadala naprosto normálně, ale ve skutečnosti to bylo promítací plátno tvořené pružnými bílými gumovými bavlnou obalenými lamelami, které byly pořádně napnuté. Takové řešení nabízelo spoustu možností. Herci mohli doslova zmizet za horizontem, například se tam mohli během pronásledování vrhnout, rozrazit lamely a ocitnout se na druhé straně. Jejich útěk se mezitím dál odvíjel na plátně, v natočených filmových záběrech, v nichž stejní herci pokračovali v akci. A vše se událo během okamžiku, aniž si diváci dokázali vysvětlit, jak se to stalo. Šlo o pozoruhodný scénický mechanismus, který se ale nesetkal s velkým pochopením: když navrhnete něco nového, ne vždy dosáhnete okamžitého úspěchu. Pro československý pavilon na světové výstavě v Bruselu roku 1958 měl Alfréd Radok za úkol vytvořit malou inscenaci, která by jednoduchými prostředky dokázala prezentovat naši zemi. Jelikož jsme už dlouho spolupracovali, požádal mě, abych se postaral o výpravu, a rozhodli jsme se konečně uskutečnit náš velký sen: vytvořit inscenaci, která by byla zcela založená na propojení scénické akce s natočenými záběry. Byla to ostatně ideální příležitost, materiál byl dramaturgicky vhodný a zároveň jsme měli k dispozici odpovídající finanční prostředky. Najali jsme nejlepší československé umělce, s dialogy nám pomáhal Miloš Forman, tehdy ještě student, o jehož velkém talentu už jsme věděli. Zrodil se tak první program Laterny magiky. Diváci byli velmi různorodí, jak je na takových výstavách běžné, a my museli umožnit všem, aby pochopili a vnímali prezentaci naší země, poskytnout jim potřebné informace prostřednictvím zábavného, lidového představení. Konferenciérka na scéně promlouvala k publiku francouzsky. Stejná žena pak byla vidět i na obrazovkách umístěných na jevišti za jejími zády na záznamech, v nichž mluvila anglicky a německy. Filmový materiál jsme natočili předem. Při této příležitosti jsme nemohli improvizovat. Bylo tam jen pár okamžiků, kdy bylo možné interagovat s publikem: to je nevýhoda filmu, pokud se nejedná – jako později v Bostonu v případě Intolleranze – o eidofory a televizní systémy s průmyslovými kamerami.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282636