SUBJEKTY ZÁKONODÁRNÉ PRAVOMOCI A OZNAČENÍ JEJICH ZÁKONŮ Zákonodárnou (legislativní) moc stricto sensu, tedy pravomoc k vydávání církevních zákonů, mají pouze ty subjekty, jimž to zákon přiznává. K vydávání všeobecných (tedy celocírkevně platných zákonů) má řádnou (tj. nikoli delegovanou) zákonodárnou pravomoc vlastně výlučně římský biskup, tedy papež;185 jím vydávané církevní zákony nesly v různých dobách různá označení (nejčastěji decretale – dekretál). Dnes se pro jeho zákony obvykle užívá z hlediska jejich významu pro církev označení apoštolská konstituce nebo motu proprio. Apoštolské konstituce (Constitutiones Apostolicae) už svým názvem naznačují, že konstituují, tedy vytvářejí nový právní stav – obsahují tedy všeobecné zákony, a to zpravidla ve významných celocírkevních věcech. Avšak i normy týkající se regionálních záležitostí mohou být vydány v podobě apoštolské konstituce (viz např. níže uvedenou apoštolskou konstituci Anglicanorum coetibus pro britské ostrovy anebo apoštolskou konstituci Praescriptionum sacrosancti, jíž bylo v roce 1977 z Ostřihomské arcidiecéze odděleno území Trnavské apoštolské administratury a v tehdejším Československu vznikla samostatná Trnavská arcidiecéze). Motu proprio (Litterae Apostolicae motu proprio datae) pak obsahují ostatní papežské zákony, které nebyly vydány jako apoštolská konstituce. Zatímco pojmenování konstituce vyjadřuje obsah a důsledek tohoto papežského dokumentu, název motu proprio zdůrazňuje způsob jeho vydání – papež jej vyhlašuje z vlastního podnětu, tedy nikoli na základě závěrů nějaké synody či sněmu anebo doporučení některého svého grémia. Prostého označení „zákon“ (lex), jak jej uvádí kodex, se dnes běžně neužívá, označení „dekretál“ (Litterae decretales) nesou obvykle jen akty svatořečení (kanonizační dekretály). Ostatní papežské dokumenty (jako jsou encykliky, adhortace či deklarace) nemají povahu pramene práva (normativního právního aktu), jelikož nejsou vydávány papežem jako zákonodárcem, ale spíše jako nejvyšším pastýřem katolické církve. Nemají proto bezprostřední právní relevanci, mohou však být právně významné zejména jako vodítko při interpretaci právních textů (viz oddíl pojednávající o závaznosti dokumentů Apoštolského stolce). Zmíněné papežské zákony obvykle zavazují všude a všechny, jimž jsou určeny. Existují však případy, kdy tyto (papežské, tedy všeobecné) zákony jsou stanoveny pouze pro určité území (pro peculiari teritorio… latae), jak to správně uvádí kán. 13 § 3. Tak např. když generální synod anglikánské církve v roce 1992 schválil a od roku 1994 začal praktikovat kněžské svěcení žen, celé farnosti anglikánských věřících i se svými duchovními začaly přestupovat ke katolické církvi. Tuto situaci řešil papež Benedikt XVI. výše zmíněnou apoštol185 Kán. 331: „Biskup římské církve (…) má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi (…)“. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282545
skou konstitucí Anglicanorum coetibus (2009), jíž současně zřídil personální ordinariáty pro ty anglikány, kteří přešli do plného společenství katolické církve. Někdy bývají tyto normy ne zcela přesně řazeny mezi právo partikulární,186 jelikož se vztahují pouze na vymezenou územní část (pars) církve; jde však o normy všeobecného práva, jež jsou stanoveny pro určité území (pro peculiari territorio conditae), jak to přesně uvádí kán. 12 § 3. Papežské zákony se vydávají ve dvojí formě, a sice ve formě buly nebo breve. Buly187 (bullae) jsou pergamenové listiny opatřené papežskou pečetí, vyhotovené u slavnostních příležitostí pro obzvláště významné zákony (obvykle tedy pro apoštolské konstituce). Breve188 (Litterae breves) jsou listiny, jimiž jsou intimovány ostatní papežské právní předpisy, ovšem podle kuriální praxe i individuální správní akty. V případě, že nejde o bulu, užívají se i jiné názvy (např. epistulae = listy) apod. Z označení formy ovšem nelze mechanicky usuzovat na povahu listiny, protože týmž názvem bývají někdy opatřovány nejen zákony, ale i jiné papežské listiny, mj. individuální právní akty (typicky papežské reskripty ve formě breve). Právo sice stanovuje, že zákonodárnou pravomoc k vydávání všeobecných zákonů má kromě papeže také biskupský sbor,189 jenž je v církvi nositelem nejvyšší a plné (tedy i zákonodárné) pravomoci, avšak pouze „spolu s papežem a nikdy bez papeže“. Tím je z právního hlediska tento výkon moci biskupského sboru značně devalvován: zatímco papež může vyhlašovat své zákony sám bez biskupského sboru, biskupský sbor něco takového platně učinit nemůže. Nemůže-li biskupský sbor bez papeže vyhlásit zákon, blíží se jeho „zákonodárná pravomoc“ fakticky spíše zákonodárné iniciativě.190 Tato právní úprava je poslední tečkou za konciliarismem,191 kterou ostatně v apoštolské konstituci Pastor Aeternus (1870) učinil už první vatikánský koncil. Tuto svou zákonodárnou moc – dnes spíše ovšem teoreticky – vykonává sbor biskupů slavnostním způsobem jedině na všeobecných sněmech (ekumenických koncilech). Označování takových koncilových dokumentů není nijak sjednoceno; tak např. na posledním (druhém vatikánském) koncilu byly přijaty dokumenty označené jako věroučné konstituce, konstituce (bez bližší 186 Tak např. i E. Górecki, Obecné normy I, s. 35. 187 Slovem bulla se původně označovala schránka, která chránila pečeť připojenou k papežské listině. Následně se tímto výrazem označovala ona pečeť, až i sama papežská listina. 188 Neutrum latinského dvojvýchodného adjektiva brevis = stručný. 189 „Biskupský sbor (…) spolu s papežem a nikdy bez papeže je také nositelem nejvyšší a úplné moci nad celou církví“ (kán. 336). 190 Viz např. MK 341, 2. 191 Hnutí konciliarismu vzešlo ve 14. století, kdy papežství prožívalo velkou krizi a současně existovali dokonce tři papežové; jeho cílem bylo podřídit moc papeže biskupskému sboru na jeho řádném zasedání, tedy koncilu. Tato teze však byla odmítnuta již na pátém lateránském koncilu (1512–1517). Formální prameny platného kanonického práva – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282545
specifikace), dekrety a deklarace, které však nemají povahu obecně závazných právních předpisů (často ani nemají normativní povahu); svým právním charakterem se blíží spíše normativním instrukcím, protože nezavazují ani tak věřící laiky, jako jejich pastýře (diecézní biskupy, biskupské konference apod.). Ale i tyto dokumenty vyhlásil papež Pavel VI. nikoli jménem koncilu, ale jménem svým (jejich promulgace začíná slovy „Já, Pavel, biskup katolické církve…“). Apoštolská konstituce Pastor bonus o Římské kurii (1988) s odvoláním na druhý vatikánský koncil vyzdvihla služebný a zástupný charakter (character vicarius) Římské kurie s tím, že tato „nejedná na základě vlastního práva a z vlastní moci, nýbrž vykonává moc svěřenou mu Nejvyšším Veleknězem“.192 Pokud jde o legislativu, znamená to, že Římská kurie už nemá řádnou (a sice zástupnou) zákonodárnou pravomoc, v určitých případech však může být delegovaná. Čl. 18 konstituce výslovně uvádí: „Dikasteria [Římské kurie] nesmějí vynášet obecně závazná nařízení mající sílu zákona (decreta generalia) ani zrušovat předpisy platného všeobecného práva, leda v jednotlivých případech a na základě zvláštního schválení (specifica approbatio) Nejvyššího Velekněze.“ Záleží tedy výlučně na papeži, zda např. některým římským kongregacím bude pro některé případy tuto moc chtít delegovat. Řádnou pravomoc k vydávání partikulárních zákonů v latinské církvi mají především představení místních církví (tj. diecézní biskupové a jim právně na roveň postavení preláti), pak partikulární sněmy, v jistém smyslu i biskupské konference a konečně generální kapituly řeholních společností papežského práva. Diecézní biskupové193 ve svých diecézích a preláti postavení podle kán. 381 § 2 na roveň diecéznímu biskupovi, tj. územní prelát, územní opat, apoštolský vikář, apoštolský prefekt a apoštolský administrátor natrvalo zřízené apoštolské administratury,194 jsou jedinými zákonodárci ve své místní církvi. Zde je třeba upozornit na odchylné pojetí subjektu legislativní činnosti v českém (státním) a v kanonickém právu: tak je-li vydána monokratickým ústředním orgánem státní správy vyhláška, je to vyhláška ministerstva, a nikoli ministra, který stojí v jeho čele a samotnou vyhlášku podepisuje. Je-li však vydán diecézní zákon, je to zákon diecézního biskupa, a nikoli diecéze, v jejímž čele stojí.195 Také partikulární sněmy, tj. sněmy plenární a provinční,196 mají legislativní pravomoc; nikoli však diecézní synody,197 kde je jediným zákonodárcem 192 Preambule, č. 8. 193 Kán. 391 („Diecéznímu biskupovi přísluší vedení jemu svěřené diecéze mocí zákonodárnou (…)“. 194 Viz kán. 368. 195 Naproti tomu shodu lze spatřovat v normativních právních aktech (ostatně velmi řídkých – prakticky jde jen o amnestie) prezidenta republiky. Ta je též úkonem prezidenta samého, a nikoli např. Kanceláře prezidenta republiky. 196 Kán. 445: „Sněm místní církve (…) má moc řízení, především zákonodárnou (…)“ 197 Viz kán. 466 („Jediným zákonodárcem na diecézním sněmu je diecézní biskup (…)“ – 100 –
Ukázka elektronické knihy