SUBJEKTY ZÁKONODÁRNÉ PRAVOMOCI A OZNAČENÍ JEJICH ZÁKONŮ Zákonodárnou (legislativní) moc stricto sensu, tedy pravomoc k vydávání církevních zákonů, mají pouze ty subjekty, jimž to zákon přiznává. K vydávání všeobecných (tedy celocírkevně platných zákonů) má řádnou (tj. nikoli delegovanou) zákonodárnou pravomoc vlastně výlučně římský biskup, tedy papež;185 jím vydávané církevní zákony nesly v různých dobách různá označení (nejčastěji decretale – dekretál). Dnes se pro jeho zákony obvykle užívá z hlediska jejich významu pro církev označení apoštolská konstituce nebo motu proprio. Apoštolské konstituce (Constitutiones Apostolicae) už svým názvem naznačují, že konstituují, tedy vytvářejí nový právní stav – obsahují tedy všeobecné zákony, a to zpravidla ve významných celocírkevních věcech. Avšak i normy týkající se regionálních záležitostí mohou být vydány v podobě apoštolské konstituce (viz např. níže uvedenou apoštolskou konstituci Anglicanorum coetibus pro britské ostrovy anebo apoštolskou konstituci Praescriptionum sacrosancti, jíž bylo v roce 1977 z Ostřihomské arcidiecéze odděleno území Trnavské apoštolské administratury a v tehdejším Československu vznikla samostatná Trnavská arcidiecéze). Motu proprio (Litterae Apostolicae motu proprio datae) pak obsahují ostatní papežské zákony, které nebyly vydány jako apoštolská konstituce. Zatímco pojmenování konstituce vyjadřuje obsah a důsledek tohoto papežského dokumentu, název motu proprio zdůrazňuje způsob jeho vydání – papež jej vyhlašuje z vlastního podnětu, tedy nikoli na základě závěrů nějaké synody či sněmu anebo doporučení některého svého grémia. Prostého označení „zákon“ (lex), jak jej uvádí kodex, se dnes běžně neužívá, označení „dekretál“ (Litterae decretales) nesou obvykle jen akty svatořečení (kanonizační dekretály). Ostatní papežské dokumenty (jako jsou encykliky, adhortace či deklarace) nemají povahu pramene práva (normativního právního aktu), jelikož nejsou vydávány papežem jako zákonodárcem, ale spíše jako nejvyšším pastýřem katolické církve. Nemají proto bezprostřední právní relevanci, mohou však být právně významné zejména jako vodítko při interpretaci právních textů (viz oddíl pojednávající o závaznosti dokumentů Apoštolského stolce). Zmíněné papežské zákony obvykle zavazují všude a všechny, jimž jsou určeny. Existují však případy, kdy tyto (papežské, tedy všeobecné) zákony jsou stanoveny pouze pro určité území (pro peculiari teritorio… latae), jak to správně uvádí kán. 13 § 3. Tak např. když generální synod anglikánské církve v roce 1992 schválil a od roku 1994 začal praktikovat kněžské svěcení žen, celé farnosti anglikánských věřících i se svými duchovními začaly přestupovat ke katolické církvi. Tuto situaci řešil papež Benedikt XVI. výše zmíněnou apoštol185 Kán. 331: „Biskup římské církve (…) má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi (…)“. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282545