z nás si jistě vzpomene na několik kazuistik spáchání násilného trestného činu, kdy pachatel trpěl paranoidní schizofrenií. Při spáchání trestného činu jsou posuzovány pachatelovy ovládací a rozpoznávací schopnosti, přičemž pokud jsou tyto schopnosti vymizelé či podstatně snížené důsledkem přítomnosti duševního onemocnění v době spáchání trestného činu, soud může nařídit nebezpečnému pachateli trestného činu ochranné léčení i ústavní formou. Tento fakt se někdy veřejnosti nelíbí, veřejnost může mít pocit, že se jedná o zmírnění formy trestu pro daného pachatele. Psychotici, kteří spáchali násilný trestný čin, pak mohou být častováni hanlivými jmény a neodbornou společností nekompromisně odsuzováni. Nejenže často trpí závažným procesuálním onemocněním a zpracovávají fakt, že někomu v rámci psychotické ataky způsobili těžkou újmu na zdraví, ale musejí se vyrovnávat s odsouzením veřejnosti a často i přátel či rodiny. Je to jistě nelehká situace pro všechny. Jak to tedy konkrétně se vztahem psychózy a násilí je? Nejprve uveďme krátkou definici psychózy. Douglas, Guy a Hart (2009, 3) chápou tento pojem jako „syndrom, který se objevuje v rámci diagnózy duševní poruchy, jako je schizofrenie, porucha s bludy, bipolární afektivní porucha a u některých forem těžké deprese. Tento syndrom zahrnuje příznaky reflektující hluboké poruchy myšlení, vnímání a chování“. Dalšími možnými příznaky psychózy jsou halucinace, narušené myšlení, snížené testování reality, asociační skoky, pocity depersonalizace a derealizace, bezúčelné či zmatené chování, apatie, abulie a anhedonie. Dalšími specifickými projevy bychom mohli pokračovat dle jednotlivých diagnostických kategorií. Toto je velice jednoduchá definice, která nespecifikuje přesnou podobu psychózy u jednotlivých nemocí, a dokonce ani nevyčerpává výčet nemocí, u nichž se psychóza může objevit. Vzhledem k zaměření této kapitoly na riziko násilné recidivy je však pro naše potřeby dostačující. Otázkou je, zda jsou vůbec případy, kdy duševně nemocný spáchá násilný trestný čin, tak časté. Jak upozorňují Doyle a Dolan (2008), medializace těchto kazuistik může vyvolat falešný dojem větší četnosti výskytu tohoto jevu u duševně nemocných, než jak to odpovídá realitě. Mohli bychom tedy odvodit, že jedinci trpící psychózou nejsou tak nebezpeční, jak nám média často vnucují. Ti samí autoři dále sdělují, že přítomnost psychózy je malý, ale signifikantní faktor spojený s násilím. Konkrétní vztah těchto dvou fenoménů závisí na mnoha dalších faktorech, které musí být při hodnocení rizika recidivy pachatelů násilného trestného činu posuzovány. Jedná se o zhodnocení přítomnosti, typu a závažnosti psychotických fenoménů. U výskytu bludů je např. zvažováno, zda se pacient cítí být ohrožen, jak by hypoteticky reagoval na odpor, s jakou mírou heteroagrese či autoagrese, tedy agrese zaměřené vůči ostatním či vůči sobě, se pojí, a zda je blud cílen na určitou osobu. U auditivních neboli sluchových halucinací je hodnocena přítomnost povelů a míra náhledu na přítomnost tzv. hlasů. V neposlední řadě je brána v potaz míra, jakou je život pacienta psychózou ovlivňován. Další studie, jež se zabývá vztahem násilí a psychózy, potvrzuje přímý vztah mezi těmito fenomény, jenž je – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282539