z nás si jistě vzpomene na několik kazuistik spáchání násilného trestného činu, kdy pachatel trpěl paranoidní schizofrenií. Při spáchání trestného činu jsou posuzovány pachatelovy ovládací a rozpoznávací schopnosti, přičemž pokud jsou tyto schopnosti vymizelé či podstatně snížené důsledkem přítomnosti duševního onemocnění v době spáchání trestného činu, soud může nařídit nebezpečnému pachateli trestného činu ochranné léčení i ústavní formou. Tento fakt se někdy veřejnosti nelíbí, veřejnost může mít pocit, že se jedná o zmírnění formy trestu pro daného pachatele. Psychotici, kteří spáchali násilný trestný čin, pak mohou být častováni hanlivými jmény a neodbornou společností nekompromisně odsuzováni. Nejenže často trpí závažným procesuálním onemocněním a zpracovávají fakt, že někomu v rámci psychotické ataky způsobili těžkou újmu na zdraví, ale musejí se vyrovnávat s odsouzením veřejnosti a často i přátel či rodiny. Je to jistě nelehká situace pro všechny. Jak to tedy konkrétně se vztahem psychózy a násilí je? Nejprve uveďme krátkou definici psychózy. Douglas, Guy a Hart (2009, 3) chápou tento pojem jako „syndrom, který se objevuje v rámci diagnózy duševní poruchy, jako je schizofrenie, porucha s bludy, bipolární afektivní porucha a u některých forem těžké deprese. Tento syndrom zahrnuje příznaky reflektující hluboké poruchy myšlení, vnímání a chování“. Dalšími možnými příznaky psychózy jsou halucinace, narušené myšlení, snížené testování reality, asociační skoky, pocity depersonalizace a derealizace, bezúčelné či zmatené chování, apatie, abulie a anhedonie. Dalšími specifickými projevy bychom mohli pokračovat dle jednotlivých diagnostických kategorií. Toto je velice jednoduchá definice, která nespecifikuje přesnou podobu psychózy u jednotlivých nemocí, a dokonce ani nevyčerpává výčet nemocí, u nichž se psychóza může objevit. Vzhledem k zaměření této kapitoly na riziko násilné recidivy je však pro naše potřeby dostačující. Otázkou je, zda jsou vůbec případy, kdy duševně nemocný spáchá násilný trestný čin, tak časté. Jak upozorňují Doyle a Dolan (2008), medializace těchto kazuistik může vyvolat falešný dojem větší četnosti výskytu tohoto jevu u duševně nemocných, než jak to odpovídá realitě. Mohli bychom tedy odvodit, že jedinci trpící psychózou nejsou tak nebezpeční, jak nám média často vnucují. Ti samí autoři dále sdělují, že přítomnost psychózy je malý, ale signifikantní faktor spojený s násilím. Konkrétní vztah těchto dvou fenoménů závisí na mnoha dalších faktorech, které musí být při hodnocení rizika recidivy pachatelů násilného trestného činu posuzovány. Jedná se o zhodnocení přítomnosti, typu a závažnosti psychotických fenoménů. U výskytu bludů je např. zvažováno, zda se pacient cítí být ohrožen, jak by hypoteticky reagoval na odpor, s jakou mírou heteroagrese či autoagrese, tedy agrese zaměřené vůči ostatním či vůči sobě, se pojí, a zda je blud cílen na určitou osobu. U auditivních neboli sluchových halucinací je hodnocena přítomnost povelů a míra náhledu na přítomnost tzv. hlasů. V neposlední řadě je brána v potaz míra, jakou je život pacienta psychózou ovlivňován. Další studie, jež se zabývá vztahem násilí a psychózy, potvrzuje přímý vztah mezi těmito fenomény, jenž je – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282539
stabilní napříč kulturami nejméně posledních pět milénií v západních i nezápadních civilizacích (Monahan 1992). Obecně můžeme říci, že názory na vztah závažné duševní poruchy a násilného jednání se s postupně se zlepšující metodologií výzkumu měnily. Nejprve tyto fenomény nebyly dávány do vzájemného vztahu, příkladem může být studie Teplinové z roku 1985, která prokázala, že pachatelé s duševní poruchou nebyli podezřelí ze spáchání trestného činu neúměrně více v porovnání s jejich výskytem v populaci. Po roce 1990 se však v některých studiích potvrzuje, že vztah mezi přítomností duševní poruchy a násilím je signifikantní. Například výše zmínění Brennan, Mednick a Hodgins (2000) ve svém výzkumu více jak 358 tisíc respondentů prokázali, že pravděpodobnost spáchání násilného trestného činu je 4,6krát vyšší u mužů trpících schizofrenií než u zbytku mužské populace. Pro ženskou část populace byla pravděpodobnost spáchání násilného trestného činu v koincidenci se schizofrenií v porovnání s ženami netrpícími tímto procesuálním onemocněním 23,2krát vyšší. Mezi signifikantní intervenující proměnné v tomto výzkumu patřilo zneužívání návykových látek, dále přítomnost poruchy osobnosti, nízký socioekonomický status a demografické faktory. Autoři tohoto výzkumu také zjistili, že muži s psychózou organické etiologie a mužská i ženská populace trpící schizofrenií měli signifikantně větší pravděpodobnost zatčení za násilný trestný čin než nikdy nehospitalizovaná populace. Problémem v této oblasti také je, že psychotici patří mezi jednu z nejvíce stigmatizovaných skupin obyvatel, což může přispět ke zvnitřnění tohoto stigmatu a k psychické nepohodě, která se mimo jiné může podílet na vzniku další psychotické ataky (Douglas et al. 2009). Nicméně ani výzkumy realizované po roce 1990 se ve svých výsledcích ohledně vztahu násilí a psychózy neshodují. Appelbaum et al. (2000) se zaměřil konkrétněji na vztah mezi přítomností bludů a pravděpodobností násilného jednání. Až na ojedinělé případy bludy obecně ani bludy pronásledování nezvyšují podle tohoto autora riziko recidivy u pachatelů násilného trestného činu v době do jednoho roku od naplnění účelu ochranného léčení. Appelbaum et al. (2000) shrnuje, že jedinci trpící bludy nejsou násilnější než obecná populace. Některé typy bludů naopak mohou být označeny ve vztahu k pravděpodobnosti násilného jednání jako protektivní faktor. Také Douglas et al. (2009) zkoumal ve své metaanalytické studii psychózu jako rizikový faktor pro vyšší pravděpodobnost spáchání násilného trestného činu. Výše zmíněný forenzní a klinický psycholog shrnuje, že psychóza měla signifikantní spojitost se 49–68% vzestupem pravděpodobnosti výskytu násilí. Dle této studie je tedy vhodné chápat psychózu při posouzení rizika recidivy u pachatelů násilného trestného činu jako signifikantní kriminogenní faktor. Psychotická ataka tedy může být jedním z faktorů, který se podílí na spáchání násilného trestného činu. Zde se může jednat o případy, kdy se jedinec na základě bludného přesvědčení cítí být ohrožen a páchá násilí. Psychóza je pak jakýmsi katalyzátorem, který násilné chování stimuluje. Psychóza zde násilnému jednání předchází. Nebo např. inkoherentní řeč psychotika může Násilný trestný čin a riziko jeho recidivy – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282539
vést druhého komunikujícího jedince k agresivnější odpovědi, což recipročně vyvolá agresi také u psychotika, jejímž důsledkem může být násilné jednání. Druhým způsobem, jak může být psychóza spojena s násilím, je spuštění psychózy v důsledku násilného jednání. Tedy následkem stresu, který předchází páchání násilné činnosti, může být vyvolána psychotická ataka u jedinců, kteří jsou k tomu predisponováni. Při spojení s terciární proměnou by pak psychóza mohla být označena jako korelát násilí (Douglas et al. 2009). Co se týče odlišností ve výsledcích výzkumů mapujících vztah nebezpečnosti, násilí a psychózy, lze je vysvětlit odlišnou metodologií, včetně jiné terminologie a mnoha intervenujících proměnných, které se na ovlivňování vztahu mezi těmito fenomény podílí. Těmito proměnnými může být u posuzovaných např. nízký věk nebo užívání psychoaktivních látek (Douglas et al. 2009). Je třeba však brát v potaz, že pouhá přítomnost psychózy není automaticky důvodem, abychom člověka označili za nebezpečného nebo za někoho, u koho je vysoká pravděpodobnost spáchání násilného trestného činu. Ne všichni psychotici jsou stále nebezpeční sobě či okolí. Profil jedinců musí být posuzován komplexně. Na posouzení stádia nemoci a závažnosti psychotických příznaků bychom však neměli zapomínat. Zároveň je však dobré mít na paměti, že většina násilných jedinců není psychotická a většina psychotiků není násilná.
5.5.2 RIZIKO NÁSILNÉ RECIDIVY A PSYCHOPATIE Kdo je vůbec psychopat? Je to opravdu šéf vaší kamarádky, jak vám neustále vypráví, nebo je to bývalý partner, který vás často do něčeho manipuloval? Snad každý z nás si vybaví, kdy, koho a proč označoval za psychopata a kolik jeho známých má podobnou zkušenost. Touto úvodní nadsázkou chci poukázat na to, že termín psychopat má pro laickou veřejnost stále pejorativní význam, ačkoliv to byl přesně důvod, proč termín psychopatie, kterým byly původně označovány poruchy osobnosti obecně, z odborné terminologie vymizel (Dutton 2013). Pojďme si tedy objasnit význam a překryv pojmů psychopatie, disociální poruchy osobnosti a antisociální poruchy osobnosti, které spolu souvisí, a vztah těchto osobnostních odchylek k pravděpodobnosti rizika násilné recidivy. Jsou psychopati opravdu nebezpeční? Definice konstruktů Proč se vůbec objasněním konkrétních významů konstruktů psychopatie, disociální a antisociální poruchy osobnosti zabývat? Odlišnosti v terminologii nemají význam pouze teoretického rámce, ale mohou být dle mého názoru klíčové pro efektivitu resocializačních programů. Vždyť 85 % jedinců, kterým byla diagnostikována psychopatie na základě posouzení objektivní posuzovací škálou pro zhodnocení přítomnosti psychopatie PCL-R (Psychopathy – 100 –
Ukázka elektronické knihy