„Hele, třeba nebude tak zle. Třeba s tím počká, dokud ne budeš na vysoké.“ „Jo, nebo prostě vynese všechny moje věci na trávník, jakmile mi bude osmnáct!“ „To ne… To by neudělala. Myslíš, že jo?“ Ukázala na obrovskou kupu prádla. „Děláš si srandu? Na jejím místě bych odtud zmizela už zítra.“ „Možná by sis s ní měla promluvit,“ navrhla jsem. „Třeba je to jenom nedorozumění.“ „To si nejsem jistá,“ řekla. „Podle mě se ho chce fakticky zbavit.“ „Jo, ale to, že se chce zbavit jeho, ještě neznamená, že se chce zbavit tebe.“ „Co když jo?“ zeptala se. „Chci říct, že si třeba myslí, že taky dopadnu jako on.“ Colin se jako na zavolanou zjevil ze suterénu a zamručel: „Musíte žvanit tak nahlas? Snažil jsem se spát.“ Bethany ze sebe vyrazila přiškrcené zaskučení, plné buď vzteku, nebo zoufalství. „Stejně už musím domů, B,“ řekla jsem. „Dneska hlídám Kita.“ „Ty máš na starost bráchu?“ zeptal se Colin. „Zastupuješ mámu?“ „Přesně,“ potvrdila jsem. „Tři děcka za deset let. Nehodlají se ještě vytasit s dal ším?“ Cítila jsem, jak se mnou začíná lomcovat vztek. „Mezi náma, to už je docela dost děcek.“ „Kdy svou mámu přestaneš nutit, aby ti prala ponožky?“ vrátila jsem mu to jedovatě. „Mezi náma.“ „Hele,“ řekl, „naše planeta není nafukovací.“ „Jestli ti dělá starosti přelidnění,“ prohlásila jsem, „s ra dostí s tebou půjdu ven a snížím stavy.“ [ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282499