s krabicemi nebo košíky přikrytými ručníky, ve kterých nesou zraněná zvířátka, která našli a chtějí je zachránit. Občas se před domečkem strhne mela, ale do ordinace každý vstupuje pokorně, jak se to k panu doktorovi sluší. Uvnitř malé místnosti je stůl z lesklého, studeného kovu, na kterém doktor zvířátka vyšetřuje, na zdech jsou poličky s nepřeberným množstvím lahviček a krabiček s léky, také je tam psací stůl, u kterého pan doktor píše předpisy na léky. Sestra mé paničky mě zvedne na vyšetřovací stůl a přidržuje mě, abych zůstal alespoň chvíli v klidu. Mrskám sebou, ale její stisk je neúprosný. Tak jen odevzdaně ležím na boku a jazyk si chladím o studený kov vyšetřovacího stolu. Pan doktor si zastrčí do uší naslouchátko a jeho druhý konec mi přikládá na hrudník, kousek po kousku ho posunuje, a přitom se na mě soustředěně a vážně dívá přes malé brýle bez obrouček. Když mě vyšetří, vypráví sestře mé paničky o nedostatečnosti srdečních chlopní, že je srdce přetížené a není už schopné pumpovat krev, jak by mělo, a vzniká takzvaný edém plic, a také, že se hromadí tekutiny v dutině hrudníku. Mluví o snížené toleranci k zátěži, o celkové slabosti a o nedokrvení mozku, což bývá důvodem ke krátkodobým mdlobám a kolapsům. A také o kašli, který se ozve při sebemenším vzrušení nebo v noci. Říká, že musíme jet na rentgen a až podle snímků určí léky, které proces nemoci zpomalí, půjde‑li to.
– 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282498
Tak to se mluví o mně? Ptám se sám sebe. To bude pěkná polízanice! Pořád sedím na vyšetřovacím stole a sleduji výraz na doktorově tváři. Snažím se z něj poznat vážnost situace, ale za chvíli mě to přestane bavit a chci dolů. Sestra mé paničky mě sundá ze stolu, připne mě na vodítko a jedeme domů. Je nějak nezvykle zaražená, ani se na mě v autě nezlobí pro mé štěkání. Za několik dní si to míříme do Berouna na rentgen. Jedeme po dálnici velkou rychlostí, okolo sviští auta, což mě nutí k ještě rychlejšímu štěkání. Okýnko mně neotevřou, ale v autě je příjemný chládek. Když zaparkujeme a vystoupíme ven, jen chrčím a nemám daleko ke kolapsu. Kamarád sestry mé paničky, který jel s námi, mě vezme do náručí a odnáší mě do velké, nóbl ordinace s rentgenem. Tam mě položí na černou desku stolu a vší silou se mě snaží udržet na místě. Říkat mi totiž, abych ležel klidně, je marné. Všichni, kdo mě přidržují na stole, musí mít oblečenou těžkou ochrannou vestu. Snímek se nakonec povede a potvrdí jen to, co říkal doktor Veverka. Slabé srdíčko, plicní edém a tak. Dostaneme prášky a vracíme se domů. Štěkám jen občas, abych nevytočil sestru mé paničky. Ta je docela přísná a přece jen zpátky jedeme hustým lesem… Legrační je, jak mi doma podávají prášky od pana doktora z Berouna. Mají strach, že je nespolknu, tak je radši rozlámou na kousky a ty kousky zastrkají do trojúhelníčků
– 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282498
taveného sýru. Nic nenamítám, protože mně sýr moc chutná a takhle dostávám několik balíčků denně. Řevnice jsou pro mě gurmánským rájem, jak jsem se už zmínil. Společně s kocourama věčně stojíme na stráži u kuchyně a nikdy nepřijdeme zkrátka. Masíčka syrová i vařená, tlusté od šunky, kosti vařené i nepořádně okousané. Také miluji držátka od pizzy a občas zhltnu kocourům trochu Kočičích taštiček. Nedivím se, že jsou na nich závislí. Když se nikdo nedívá, vyjídám i koš na odpadky, ale to dělám spíš ze zvyku. Jsem bezedný, a přesto vypadám podvyživeně, tak to alespoň všichni říkají. V noci jsem sám, mám pelíšek v obýváku, kde nikdo nespí. Chápu, že se mnou se spát nedá. Ale cítím se opuštěný jak zatoulaný pes. Lidi to tak říkají, že, i když nevědí, o čem mluví. Nechybí mi ani tak péče, té mám v Řevnicích až dost, ale chybí mi panička. Jak mě tu mohla nechat samotného? říkám si uraženě. Já vím, také jsem ji jednou opustil, ale to bylo nedopatřením. Kdybych tolik nekašlal a kdyby nebyla okolo domu tak vysoká zeď, běžel bych ji hledat! A to nejsou plané řeči, znáte mě!
– 100 – Ukázka elektronické knihy