Meredith se snažila pochopit sama sebe prostřednictvím několika skleniček skotské a rozhovoru s cizím člověkem. Oceňuji její snahu. Každá snaha je chvályhodná. Nemůžeme se správně rozhodovat, čelit výzvám a budovat dobrý život bez alespoň základního vědomí toho, co prožíváme. Jen tak zjistíme, kam vlastně míříme a jak se tam co nejlépe dostaneme. Jednou z největších výzev je naučit se zacházet s hněvem, který s sebou celá desetiletí neseme. Naše kultura je hluboce patriarchální. Byly jsme vychovávány tak, abychom svůj hněv potlačovaly a všechno řešily úsměvem. Když nás muži obtěžují nebo když se snažíme usmířit někoho, kdo nás kritizuje, pocit zlosti se nám ukládá v těle. Pro ženy naší generace je hněv obzvláště obtížnou emocí. Dámy se přeci nevztekají. Svůj hněv často obracíme proti sobě. Stává se z něj deprese nebo sebedestruktivní chování, které zahaluje těžký oblak hanby. Dlouho zadržovaný hněv se mění v trvalou zahořklost. Jako bychom spolkly jed a čekaly, až ten druhý zemře. Jak napsal filozof Jean Améry: „Přibíjíme se na kříž vlastní zničené minulosti.“ Pro mnohé z nás je hněv velice depresivní zkušenost, a proto se ho ze všech sil snažíme přecházet. Ačkoli to možná vypadá nelogicky, nejlepší způsob, jak se hněvu zbavit, je plně ho prožít. Hněv má za úkol chránit něco zranitelného, ať už uvnitř nás nebo vně. Místo „zlobím se“ bychom měly říkat „jde na mě hněv“. Tak budeme moci svůj hněv zvídavě zkoumat, místo aby nás ovládl. Cítit hněv je ovšem jedna věc, a vědět, jak ho vyjádřit, zase druhá. Často střídáme zuřivost a ledové ticho, a ani jedna z těchto věcí příliš nefunguje. Pomocí metody pokus – omyl se musíme naučit, jak svůj hněv projevovat. Odpověď na otázku, jak správně ventilovat hněv, je ovšem pokaždé jiná. Záleží na tom, o jakou situaci se jedná, s kým jsme, jak moc se dokážeme ovládat a jaký následek to nejspíš bude mít. Měly bychom se samy sebe zeptat: „Existuje nějaký způsob, jak projevit vztek, který prospěje mně nebo ostatním?“ Často je nejlepší počkat, až hněv samy zpracujeme a rozmyslíme si, jak s ním naložíme. Někdy je naopak dobré říci „tohle mě tak naštvalo“. Většinou člověku pomůže, když svůj vztek ventiluje nějak fyzicky, jinak všechno to rozrušení a nahromaděná energie zůstanou uvězněné v našem těle a my budeme ustavičně podrážděné. Existuje mnoho
Cestovatelská výbava
97
způsobů, jak tomu zabránit. Můžeme mlátit pěstí do polštáře, rozbíjet kostky ledu, házet kameny na strom nebo najít něco, do čeho můžeme tak dlouho kopat, až se úplně vyčerpáme. Jakmile vztek takto fyzicky vybijeme, přijde očištění, katarze. Uklidníme se a budeme si moci racionálně rozmyslet vhodnou reakci na to, co nás rozčílilo. Mnohé ženy se v našem věku hněvají méně než zamlada. Umíme lépe zpracovávat negativní emoce a šikovně řešit vztahové problémy. Jsme shovívavější k sobě i druhým a snáze proplouváme výzvami, které před nás život klade. Dokážeme si udržet směr. Pokud jsme se však dosud nenaučily zacházet se silnými emocemi, měly bychom to udělat – a to co nejrychleji. Buddhisté vědí, že život je utrpení. Nemůžeme před ním utéct, ale můžeme se na něj připravit. S pomocí sebeuvědomění, přirozené vitality a užitečných schopností si můžeme udržet životní elán bez ohledu na okolnosti. Pocítíme vděčnost a radost ze života, který přijmeme takový, jaký je. Když se nám to podaří, můžeme o sobě říkat, že „zrajeme jako víno“. Vyzrály jsme do té nejlepší chuti. Přestaneme cítit odpovědnost za všechno kolem sebe. Přestaneme si myslet, že víme, jak mají ostatní žít. Rozšíříme svou morální představivost tak, aby zahrnovala i odlišné pohledy na svět. Kulturní pravidla a společenské role nás přestanou tolik omezovat. Objevíme v sobě dosud nepoznané talenty a nevyužité zdroje odvahy a radosti. Zjistíme, že jsme mnohem větší, než jsme si o sobě myslely.
98
Mary Pipherová / Ženy plují na sever
KAPITOLA 9
Umění vědomé volby „Osobní filozofii člověka nevyjadřují ani tak jeho slova, jako spíše to, co si v životě zvolí... Za svá rozhodnutí nakonec odpovídá každý sám.“ Eleanor Rooseveltová
„Nic není nevyhnutelné. Minulé činy se promítají do každé současné chvilky, ale stejně tak i svoboda.“ Nan Shin
Marlene vyrostla v chudé rodině. Její otec byl povaleč a většinu času trávil v hospodě. Býval tak namol, že ho vyhodili i ze svateb jeho dětí. Marlenina matka byla silná žena, která manžela i všech sedm dětí živila prací ve školní jídelně. Měla veselou povahu a nesnášela fňukání. Když její děti plakaly a stěžovaly si, říkávala: „Hlavu vzhůru, vy moje opičky.“ Dnes je Marlene mohutná žena, která nosí barevné sukně, krajkové blůzy a visací náušnice. Považuje se za největší znalkyni sprostých slov široko daleko. Svým kolegům dává přezdívky a dovede každého rozesmát. Je stejně bystrá a energická, jako byla její matka, a stejně jako ona žila celý život v chudobě. Má epilepsii, a tak nemůže řídit auto ani pracovat nikde, kde by její záchvaty mohly způsobit problémy. Původně chtěla pracovat
Ukázka elektronické knihy