Zabořil jsem jí hlavu do klína. Ruku mi strčila do vlasů a projela je jako hrábě borůvčí. „Jsem tu. Jsem u tebe. A už nikdy neodejdu. Rozumíš?“ Rozuměl jsem. Rozuměl jsem moc dobře. /28/ Probudil jsem na rozbořených bednách, které jsme použili jako matraci. Netušil jsem, kolik je hodin. Byl jsem sám. Když jsem zjistil, že jsem nahý, hodně rychle mi došlo, co se stalo. Zasáhlo mě to jako blesk z čistýho nebe. Stejně jako výčitky svědomí. Podíval jsem se na snubák. Připadal jsem si jako ten největší hajzl, co podvedl svoji ženu. Podíval jsem se na telefon. Byla sobota. Sedm ráno. Za hodinu jsem měl otevírat a já u sebe neměl ani kousek čistýho oblečení. Skvělej start novýho dne. Vyšel jsem ven na ulici, abych si zapálil cigáro. V kapse mi zadrnčel telefon. Na displeji jsem spatřil neznámé číslo. Čekal jsem nějakou pitomou reklamu. Jenže místo ní se mi na druhém konci ozval Novotný. „Co se děje?“ zeptal jsem se. „Vybrali mě. Někdo mi vykradl kutloch. Můžete sem přijet?“ „Proč nezavoláte policajty a neoznámíte to?“ „Ne, nechci policajty. Nevěřím jím. Na rozdíl od vás. Tak můžete…“ „Teď nemám zrovna čas. Ale mohl bych se tam stavit.“ „Fajn. To mi bude vyhovovat.“ /29/ Novotný postával před svým kamrlíkem. Mezi rty svíral dohořívající špaček cigarety. Z úst a šatů mu táhl rum, jako kdyby se v něm marinoval delší dobu. „Hýbal jste s něčím?“ zeptal jsem se. „Ne. Vůbec s ničím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282490
„Tak fajn,“ natáhl jsem si rukavice a šel jsem to omrknout. Celou dobu mi vrtalo, kdo by se vloupal ke starýmu kasařovi. Jenže když jsem vlezl dovnitř, došlo mi, že tu někdo něco hledal. Kamrlík totiž vypadal jako Bagdád po náletu. Jenže při téhle podrobnější prohlídce jsem si všiml něčeho, co mi při první návštěvě u Novotného uniklo. Sáhl jsem do kapsy. Ještě pořád tam byla Berkova fotografie. Chlap na ní byl naprosto totožný asi s patnáctiletým klukem, jehož obrázek na mě koukal z rámečku na nočním stolku. Vybavilo se mi, co mi Novotný říkal, když jsme se před pár dny znovu potkali. Vybavilo se mi, jak mluvil o synovi, který s ním nechtěl nic mít. Vyšel jsem zpátky ven. Novotný pálil další cigaretu. „Co jste zjistil?“ „Že je Vilém Berka váš syn.“ „Kdo?“ „Vilém Berka,“ zopakoval jsem. Úsměv na tváři mu zmrzl jako čokoládová poleva na dortu. „Já…“ Natlačil jsem ho na stěnu boudy. „Ty hajzle. To ty jsi udělal to starožitnictví, co?“ „Teď už je všechno jedno. Teď už všechno jedno, když je Vilda mrtvej.“ „Hovno je jedno. Zamordovali ti syna, dědku. Tak koukej vysypat, o co tu jde.“ „Nedáme si na to rum?“ „Ne. O co tu jde? S kým se tvůj kluk zapletl?“ „Na tom už nesejde. Na ničem už nesejde.“ „Nekecej blbosti. To víš, že na tom záleží. Tvůj syn si zaslouží spravedlnost. Nezaslouží si, aby to jeho vrahům prošlo.“ „Spravedlnost,“ procedil Novotný slovo, jako kdyby se jednalo o nejhorší nadávku na světě. „Ta je jen pro lidi, kteří si ji můžou zaplatit.“ Zakroutil jsem hlavou. „Dědku hloupatej, spravedlnost neměří dvojím metrem. Proto je slepá. Pomůžu vám, ale musíte mi říct všechno. Úplně všechno.“ „Můžeme se na to posadit?“ „Jo, proč ne.“ /30/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282490
„S Vildou jsme nikdy neměli dost dobrý vztahy. Marcela, teda jeho máma, byla silně proti tomu, abychom se stýkali. Vůbec jsem se jí nedivil. Nebyl jsem zrovna mravní vzor pro dítě a bála se, aby se kluk díky mně nějak nezkazil. Takže jsem souhlasil i s tím, aby jako otce uvedla svýho přítele, se kterým se dala dohromady v momentě, kdy mě zašili. Celý Vildovo dětství jsem ho sledoval zpovzdálí. Byl jsem takový hodný strýček, který mu posílal dárky k Vánocům a k narozeninám. A bylo by to tak i dál, kdyby se mi jednoho dne sám neobjevil na prahu. Marcela se pohádala se svým tehdejším partnerem a on jí vyčetl, že mu nikdy nedala syna. Vilda u toho tenkrát byl a ona tak musela najednou s pravdou ven. Syn chtěl prostě poznat svýho tátu.“ Přikývl jsem se. „Párkrát jsme se viděli. Jenže mě mezitím zase zašili a kluk prohlásil, že s někým jako já nechce mít nic společnýho. No, nedivil jsem se mu.“ Bylo mi Novotnýho líto. I přes jeho zlodějský manýry byl pořád Vilémův otec. A nikdo si nezasloužil, aby ho jeho dítě vyštípalo ze života. „Byl jsem smířený s tím, že svoje dítě už nikdy neuvidím. Přál jsem mu lepší osud než sobě a byl jsem rád, že se živí poctivou prací. Jenže pak se tu před pár týdny objevil a řekl mi, že lítá v hrozném průšvihu.“ „Klekla mu úroda trávy, kterou pěstoval,“ zkusil jsem. „Jo. A tu pěstoval pro lidi, kterým už dlužil majlant a tohle měl být způsob, jak to splatit.“ „Takže problém navíc.“ „A to sakra velkej.“ „A tak jste se rozhodli udělat to starožitnictví?“ „Byla to jediná šance, jak se dostat k penězům. Nikdy jsem pro svýho kluka nic neudělal. A řekl jsem si, že jestli mám ještě jednou v životě vybílit nějakej krám, tak kvůli němu.“ „Proč starožitnictví? To přece nikdy nebyla vaše specializace.“ A to byl taky důvod, proč jsme Novotného nezahrnuli do síta. „Můj známý ze starých časů dělá do uměleckých předmětů. To on zabil Viliho. Vili najednou začal měnit prodejní cenu.“ Na černým trhu s uměním se něco takovýho nenosilo. Nebylo zrovna košer tahat za nos svýho klienta. „Kdo je ten kupec?“ „Jistej Johann Kraus.“
Ukázka elektronické knihy