žánrové expresivity a posouvala se intenzita výrazu v odvětvích jako thrash nebo black metal s jeho extremistickými excesy. Existenciální rozměr metalu je často schovaný pod nánosy satanistických nebo machistických klišé jako masek provokace, vzdoru a proklamovaného siláctví, těžko by ale mohl bez tohoto schématu existovat. Životní nejistota byla dobře slyšet v tvorbě kapely, která na začátku 90. let dostala žánr skrz televizní obrazovku do milionu obýváků, a dokonce si ho hrdě nese ve svém jménu. Raná diskografie kvarteta Metallica je názornou učebnicí metalové ideologie — hrdinové jejich písní jsou jedinci pod nesnesitelným tlakem, což je dostává na pokraj šílenství. „Zdá se, že život vyprchává, každý den se mi vzdaluje, ztrácím se sám v sobě, nezáleží na ničem a na nikom,“ začíná skladba „Fade to Black“ z desky Ride The Lightning (1984), jednoho z žánrových milníků. „Znásilni moji mysl a znič mé pocity, ale neříkej mi, co mám dělat,“ zaznívá v „Escape“ na stejném albu. U Metalliky jsou metaloví válečníci poprvé zranitelní, plní pochybností a často i vyloženě bezmocní. „Život mi naplánovali ještě před narozením, nemohl jsem do toho mluvit, nemohl jsem se na to podívat vlastníma očima, den co den mě utvářeli,“ zní v songu „Disposable Heroes“ z desky Master of Puppets, který dál pokračuje: „Když se ohlédnu, zjišťuji, že jsem sám neudělal vůbec nic, a teď umírám sám, se svou zbraní, jedinou kamarádkou.“ Na největším komerčním trháku Metalliky — Black Album z roku 1991 — už paranoia ustupuje a písně z konce desky jako „My Friend of Misery“ nebo „The Struggle Within“ vnitřní boje spíše romantizují. „Nikdy jsem se nestaral o to, co říkají, nikdy jsem se nestaral o jejich hry, nikdy jsem se nestaral o to, co dělají, nikdy jsem se nestaral o to, co vědí,“
Všechny kočky jsou šedé 94 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282440