žánrové expresivity a posouvala se intenzita výrazu v odvětvích jako thrash nebo black metal s jeho extremistickými excesy. Existenciální rozměr metalu je často schovaný pod nánosy satanistických nebo machistických klišé jako masek provokace, vzdoru a proklamovaného siláctví, těžko by ale mohl bez tohoto schématu existovat. Životní nejistota byla dobře slyšet v tvorbě kapely, která na začátku 90. let dostala žánr skrz televizní obrazovku do milionu obýváků, a dokonce si ho hrdě nese ve svém jménu. Raná diskografie kvarteta Metallica je názornou učebnicí metalové ideologie — hrdinové jejich písní jsou jedinci pod nesnesitelným tlakem, což je dostává na pokraj šílenství. „Zdá se, že život vyprchává, každý den se mi vzdaluje, ztrácím se sám v sobě, nezáleží na ničem a na nikom,“ začíná skladba „Fade to Black“ z desky Ride The Lightning (1984), jednoho z žánrových milníků. „Znásilni moji mysl a znič mé pocity, ale neříkej mi, co mám dělat,“ zaznívá v „Escape“ na stejném albu. U Metalliky jsou metaloví válečníci poprvé zranitelní, plní pochybností a často i vyloženě bezmocní. „Život mi naplánovali ještě před narozením, nemohl jsem do toho mluvit, nemohl jsem se na to podívat vlastníma očima, den co den mě utvářeli,“ zní v songu „Disposable Heroes“ z desky Master of Puppets, který dál pokračuje: „Když se ohlédnu, zjišťuji, že jsem sám neudělal vůbec nic, a teď umírám sám, se svou zbraní, jedinou kamarádkou.“ Na největším komerčním trháku Metalliky — Black Album z roku 1991 — už paranoia ustupuje a písně z konce desky jako „My Friend of Misery“ nebo „The Struggle Within“ vnitřní boje spíše romantizují. „Nikdy jsem se nestaral o to, co říkají, nikdy jsem se nestaral o jejich hry, nikdy jsem se nestaral o to, co dělají, nikdy jsem se nestaral o to, co vědí,“
Všechny kočky jsou šedé 94 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282440
deklamuje zpěvák James Hetfield v hitové baladě „Nothing Else Matters“, která je hymnou slastného odříznutí metalisty od zbytku světa. „Vždycky budu vědět, kdo jsem, a na ničem jiném nezáleží.“ Komerční úspěch „černého alba“ Metalliky — jedné z nejprodávanějších desek posledních třiceti let — načal proměnu v zobrazování mužského hrdiny v tvrdém rocku, kterou završilo Nevermind, jež vyšlo o šest měsíců později. Úspěch Nevermind rozpoutal okolo grunge šílenství a v mainstreamu se začaly objevovat kapely jako Soundgarden nebo Alice in Chains. Synonymem autentického rocku se stal Seattle na americkém severozápadě, odkud vzešlo nespočet významných kapel a z „cool“ potenciálu města těžilo taky několik filmů. „Většina dnešních kapel zní jako dobře navržené lahve s bělidlem. Je to muzika k pivu a životnímu stylu. Prostě mám pocit, že příští světovou válku bude sponzorovat bůhvíkdo,“ stěžoval si frontman fiktivní grungeové skupiny Citizen Dick ve filmu Singles od Camerona Crowea z roku 1992. Členy kapely na cestě ke slávě si zahráli skuteční muzikanti ze seattleské skupiny Pearl Jam, která během natáčení snímku na jaře 1991 teprve dokončovala svoje debutové album. Když šel film o rok později do kin, blížila se jejich deska Ten už k prvnímu platinovému ocenění — jen v USA se jí nakonec prodalo třináct milionů. Na rozdíl od punkové Nirvany vycházeli Pearl Jam z rockových tradic a v jejich hudbě se ozýval vliv Neila Younga i Bruce Springsteena. Zatímco Cobain byl po celou dobu pochybovačný outsider, frontman Pearl Jam Eddie Vedder přijal tradiční roli rockového boha, který vyslechne trápení fanoušků a dá jim rozhřešení. Přinejmenším na prvních deskách zpíval spíše o utrpení druhých než o tom vlastním. Píseň „Jeremy“ se slavným
3 Věčná rezignace 95 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282440
klipem je o zneužívaném klukovi, který se zastřelí přímo ve školní třídě, song „Daughter“ zase vypráví o tom, jak úzkostlivá matka zavře svoji dceru do blázince. Na soundtracku k Singles se vedle Pearl Jam objevili Soundgarden nebo Alice in Chains, jejichž ponurá balada „Would?“ celou kompilaci otevírá. Skladba zachycuje pocity feťáka, který cítí, že si sáhl na dno: „Co když jsem utekl příliš daleko a už se nedokážu vrátit domů?“ Alice in Chains začínali jako metalová kapela, jež do žánru nikdy úplně nezapadla. Po úspěchu Nirvany ji novináři ochotně označili nálepkou grunge, ostatně i oni pocházeli ze Seattlu. Ústřední autorská dvojice Layne Staley a Jerry Cantrell vy jadřovala podobné temné nálady jako Cobain. „Nikdy jsem necítil takovou frustraci nebo neschopnost ovládat se. Chci, abys mě zabila a zakopala pod zem, už nechci žít,“ zpívá Staley ve skladbě „Dirt“ ze stejnojmenné průlomové desky z roku 1992. Frontman málokdy opouští perspektivu těžce zkoušeného feťáka předávkovaného životem, který sleduje svoji vlastní destrukci. „Bojuju tuhle bitvu sám, nikdo mě neoplakává, nemám žádný domov,“ zpívá o dva roky později na EP Jar of Flies v písni „Nutshell“. Stejnou skladbou začíná záznam koncertu Alice in Chains z populární série MTV Unplugged z roku 1996. Byla to poslední nahrávka kapely v původní sestavě, Staley se symbolicky rozloučil koncertem, v němž se v akustických aranžích odhalily zni čující emoce jeho projevu a ono absolutní odcizení se ukázalo v celé své nahotě. Jako frontman Alice in Chains už nic dalšího nenahrál a v roce 2002 byl ve věku třiceti čtyř let nalezen mrtvý ve svém bytě. Příčinou smrti bylo předávkování. Podobně se rozloučil i Kurt Cobain, který s Nirvanou nahrál unplugged koncert v listopadu 1993. Stage v newyorských Sony Music Studios ponořená do šera připomínala
Všechny kočky jsou šedé 96 Ukázka elektronické knihy