A jak zajistit, aby mě pak nikdo nepodezříval? Lámal jsem si s tím hlavu několik dní. Celý víkend jsem strávil zavřený doma a googlil, jaké vážné až smrtelné nehody se lidem nejčastěji stávají. Samozřejmě autonehody, ale to už znovu podstupovat nebudu. Vytvářel jsem si seznamy možných nehod, od pro myšlené sabotáže podlahy v půdní části starého domu jednoho z mých pacientů na penzi až po primitivní hození cihly na hlavu náhodného chodce. Všechny ty plány se zrealizovat daly, ale byly moc riskantní. Co když mě někdo uvidí? Co když někdo uvidí v okolí moje auto? Co když se to zvrtne a ten člověk umře? To je až příliš mnoho neznámých. Já nechci nikoho zabít. Víkend skončil dřív, než začal, a já kromě spousty popsa ných zmuchlaných papírů a přehřátého modemu u lap topu neměl nic. Mozek už mi přestával fungovat. Ve všech mých plánech byla pokaždé nějaká chyba. Připa dal jsem si úplně vygumovanej. Vzal jsem ze židle sako a šel jsem se projít. Třeba mi čerstvý vzduch pomůže. Nepomohl. Jen jsem tak chodil těmi malými ulič kami našeho městečka a pomalu mířil směrem k moři. Jakákoli použitelná myšlenka se mi obloukem vyhý bala. Snažil jsem se během chůze dělat jedno mentální cvičení, o kterém jsem nedávno četl. Musíte upřeně mys let na nepodstatné až zbytečné věci, jako třeba kolik vás
— 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282393