Stín se pohnul v tutéž chvíli, kdy vystřelila, a v mihotavém světle pochodní se proměnil v rozmazanou šmouhu. Ellesa zaklela, protože šíp se otřel o střešní tašky a pak kamsi odlétl. Okamžitě nasadila další a natáhla tětivu — tak rychlými a zručnými pohyby, že se jimi vyrovnala nejlepším lučištníkům, jaké kdy Vélin viděl. Stín se pohyboval rychleji než kterýkoli člověk, přehnal se přes hřeben střechy a skočil právě v okamžiku, kdy Ellesin luk zadrnčel podruhé. Vélin sledoval, jak se stín zkroutil, neboť šíp zasáhl cíl, rozmazaná silueta se v letu točila kolem dokola a zdánlivě zpomalila ve vzduchu. Potom narazila do vnějšího opevnění a zřítila se na zem za ním. Vélin se vyšvihl na hradby a odolal nutkání seskočit dolů na střechu kasáren, protože věděl, že by si tak jedině zpřelámal obě nohy. Místo toho přiložil ruce k ústům a zahulákal na Severní gardu na nádvoří. „Pusťte psy ven z brány! Zajistěte, aby ho nezabili!“ Otočil se a seskočil z hradeb, sprintem seběhl ze schodů a vynořil se na nádvoří. Ellesa a ostatní mu byli v patách. Proběhl branou a sledoval štěkavou kakofonii psů, dokud nezahlédl celou smečku. Všechno to byli renfélinští lovečtí psi, každý vyso ký v kohoutku tři stopy, s dlouhým čenichem a silnými čelistmi. Smečka kroužila ve velkém chumlu kolem rozmazané, zmítající se postavy. Psi opakovaně vyráželi vpřed a snažili se svou kořist kousnout, ale bez zjevného úspěchu. Vélin viděl, jak rozmazaná silueta odhodila tři z nich pryč — letěli, obraceli se ve vzduchu a o několik yardů dál dopadli na zem s bolestným kňučením. Ale ve smečce bylo psů padesát a všichni byli neúnavní. Když se Vélin přiblížil, všiml si, že postava už není tolik rozmazaná a stává se z ní muž. Ještě párkrát se rozmazala a vyhodila do vzduchu několik dalších psů, ale pak se náhle zastavila, neboť na ni čtyři z nich skočili a sevřeli jí údy v čelistech. „Zklidněte se,“ zvolal seržant Jolna, jakmile se smečka začala stahovat kolem muže, aby ho zabila, a on se v jejím středu zmí◆ 98 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282221
tal bolestí, jak se mu do masa zarývalo čím dál více zubů. Jolna už mnoho let zastával funkci mistra psince a všechny tyto psy odchoval od narození. Když se mezi nimi prodíral a švihal ve vzduchu holí, ustupovali před ním. Rozzuřené vrčení smečky pomalu přešlo do hlubokého mručení, ačkoli ti psi, kteří muže drželi, vrčeli pořád zuřivě. „Promiňte, můj pane,“ pravil Jolna, když se Vélin zastavil poblíž. „Dnes v noci jsou opravdu rozparádění. Málokdy smějí lovit všichni naráz jako teď.“ „A odvedli dobrou práci, seržante,“ pochválil je Vélin. Upřel zrak na vraha a přistoupil blíž; psi mu uhýbali z cesty. Muži trčel z ramene zbytek ulomeného Ellesina šípu a okolo stehna měl obvaz prosáklý krví. Zvedl hlavu a třásl se potlačovanou bolestí. Tvář měl pokrytou lesklou krví jako maskou. Vélin si všiml, že vrstva krve je nejtlustší kolem očí a nosu, což bylo jasnou známkou příliš dlouhého používání daru. Navzdory krvi rozeznal Vélin jizvu na mužově čele. „Bratře…“ zalapal vrah po dechu, zkřivil tvář bolestí a pak se na Vélina široce usmál. Zuby mu v přítmí rudě a bíle zazářily. „Je to už tak dlouho.“ Přelétl očima k Ellese, která se zastavila na okraji smečky. Zírala na vraha. Přes všechnu právě prodělanou fyzickou námahu byla její tvář bílá jako křída a prostá jakéhokoli výrazu. „A moje krásná dcero,“ řekl muž. „Chyběl jsem ti?“ Byla tak rychlá, že ji Vélin nestačil zastavit. Vrhla se vpřed, psi se rozutekli, z hrdla se jí vydral zuřivý výkřik. Zvuk, který se ozval, když její pěst dopadla na mužovu tvář, připomněl Vélinovi zvuk kladiva dopadajícího na kámen. Jakmile Ellesa napřáhla paži k dalšímu úderu, Vélinovi se podařilo chytit ji za zápěstí a pevně ji obejmout. „Tohle mi dluží!“ Zmítala se mu v náručí a kopala nohama. „Za to, co provedl mé matce! Za to, co provedl mně!“ ◆ 99 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282221
„Já vím.“ Vélin ji sevřel v náručí ještě pevněji a držel ji, dokud se nepřestala bránit a nerozvzlykala se. „To, co je ti dlužen, dostaneš, to ti slibuju,“ zašeptal a nechal ji klesnout na kolena. Pak znovu pohlédl na vraha. Ten už se přestal vzpírat sevření psů a ze skloněné hlavy mu kapala krev. „Ale nejdřív si potřebuju poslechnout, co mi chce říct.“ Vélin kývl na seržanta Jolnu. „Řekněte bratru Kehlanovi, že má dalšího pacienta. A sežeňte řetězy. Nejsilnější, jaké najdete.“
◆ 100 ◆
Ukázka elektronické knihy