m e l i ta
d e n k ová
•
k r á l ov n a
r e j č k a
Syn nevlastního strýce byl neohrabaný dolíčkovatý klacek, vytáhlý hubeňour s bleděmodrýma těkavýma očima, neuvěřitelně dlouhým nosem a přeskakujícím hlasem, na bradě mu rašilo pár světlých vousů. Krista se zachichotala. „Tobě se to směje, Veverko… a sama jsi před chvílí řekla, že by ses nechtěla vdávat.“ „U tebe je to něco jinýho, princezno moje. A taky… Mysli na nový šaty. A že ti Ota bude nosit dárky, jak se na snoubence sluší. Ačkoliv co já vím, je pěknej lakomec – ale třeba se z něj přece vyklube kavalír.“ „Těžko.“ Z toho se vyklube jen další protivná povinnost… Snoubenci spolu občas tráví čas, aby se poznali a sblížili, o tom Richenzu také poučil mistr Fabian. I když byl směšný hlupák, občas stálo za to si vzpomenout, co se jí snažil vtlouct do hlavy. Například – nedávno se zasnoubila sedmiletá Gerda, a snoubenec jí teď nosil kytice, doprovázel ji na bohoslužby… a také na vyjížďkách. Jenomže tohle zas Richenze připomnělo další ústrk – že tady nemá Mihulku. Koník po ní teskní v Rogoznu, a ona po něm v chmurném hradu – kde nemá vůbec žádného koně! A jízda na koni, když tělo splývá s rytmem koňského těla, kolem se míhají barvy a zvuky a vůně, je nejlepší věc na světě! Zvlášť v létě. Temný les voní smůlou, vyhřáté meze mateřídouškou, někde v dálce cukruje hrdlička, a když Mihulka divoce přebrodí potok, voda se obloukem rozstříkne a zasvítí v ní duha. Ach, léto! Tady Richenza nemá nic, a nikdy mít nebude… Mihulka je daleko, a kdyby dostala koně, musela by jezdit s protivným nosáčem Otou – a léto je beztak dávno pryč. * * * 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282212