Foto archiv Romana Erbena
Rozhovor s básníkem a výtvarníkem Romanem Erbenem
Poezii musíš mít v těle, dotýkáš se vzduchu Ptal se Radim Kopáč
↑ Roman Erben ve svém pražském ateliéru, 2010
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282193
Rozhovor
Roman Erben jako by se pohyboval celý život za oponou: nejdřív surrealismu, pak mnohaletého exilu. Skoro čtyřicet let prožil v německém Mnichově. Navíc vystudoval strojní inženýrství. Když vydal svou první sbírku poezie Artyčoky chána Kučuma, bylo mu pětapadesát. Následovalo šest dalších knížek básní, esejistiky, aforismů, ale i výtvarné práce, hlavně kresby. Před pár dny vydal svůj nejnovější titul Jak se kreslí svět. Třetího října mu bylo osmdesát let. Jaký je ten svět, co kreslíš?
Svět kolem nás se změnil. Dá se kritizovat z jakékoli strany. A moje kresba má útočný charakter. Vedu ji ostrým tahem a dopadá na hlavy nás všech. Můžeme se tomu smát, můžeme se zlobit. V těch kresbách ale není nic dobového ani místního, komentují dlouhý a všeobecný úpadek. Svět si dává ve svém pádu na čas. Ke svému duchovnímu jádru se nevztahuje právě rovnoměrně. Počet obyvatel na planetě roste, podstatná část lidstva je na pomezí bídy. Každý ví, že může být kdykoli nahrazen kýmkoli z přihlížejících … Jsi skeptik, pokud jde o zítřek?
Pokud jde o zítřek, rozený skeptik nejsem. Ale někdy člověk jako by pozbýval vědomí, že opravdu žije. V té nekonečné řadě značek a čísel, ve spletivu příkazů, pokynů, povolení a zákazů. Potřebou jsou výstřelky, šou a všechno, co je marketingovými specialisty určeno ke konzumu. Receptory jsou ohlušeny masovými médii, která budou raději dál sílit, než by povolila. K čemu je nám kreativita, když člověk ztratil svou autonomní hodnotu? Zdá se mi, že vnitřně vydobytá samota a izolace mohou být aspoň malou úlevou.
Ty jsi vystudoval strojní inženýrství na ČVUT v Praze. Jak ses vlastně dostal ke kreslení, k básním?
Promoval jsem v roce 1962, bylo mi právě dvaadvacet. Počet studentů byl relativně nízký, což dávalo výhodu při výběru povolání. Občas bylo možné číst i jinou knížku, než určoval náš řád. A tak jsem během studií čítal poezii i prózu, Halase, Nezvala, Kafku, Préverta. Ti mi utkvěli. Někdy jsem si zapsal, co mi bylo nejblíž. Mimo metrů výkresů se mi dařila kresba perem nebo pastelem. Byl jsem tím ziskem nejednou překvapen. Chtěl jsem pokračovat studiem architektury, ale nešlo to. Bylo mi řečeno, že musím absolvovat na jedné fakultě. Bavilo tě na těch strojích něco? Je v nich nějaká poezie?
Něco v nich je. Od šumění, supění kotoučů a natřásání hřídelů přes pomalé hučení ventilátoru skrytého v nasávacím potrubí po množství barevných zaklínadel. Stroje praskají nebo vržou — jako člověk. S postupem času se zklidňují, stávají se monotónními. Byly doby, kdy jsem je poznal podle tónu, který vydávaly. Staré stroje mají své prostředí, které jsem vyhledával. Nechodily za mnou, já se točil podle nich. Jakmile ve válci zakmitaly písty a roztočily se lopatky
v turbíně, zákulisí života se začalo plnit nepředvídatelným množstvím informací. Se stroji ale pracuje spíš řadový člověk, víc hromotluk než básník. Ta inspirativní poezie, která mne zajímala, v nich prakticky není. A kdes ji tedy hledal, odkud jsi bral?
Zpočátku z knížek všeho druhu. Byly to chvíle oddechu navečer, plné důvěřivosti ke všemu novému, a k tomu zahrada kolem našeho domu. Čas prvních velkých objevů. Poezii musíš mít v těle, dotýkáš se vzduchu. Máš v hlavě nějaké obrazy z Prahy padesátých a šedesátých let?
Bývalo tu ticho … Městské samoty plné bezejmenného tuláctví i široké ulice vedoucí do dálky. Michle, Nusle, Vyšehrad, pak ještě Staré Město, Malá Strana, Hradčany. Každá část měla svůj detailní půdorys, který jsem znal důvěrně jenom já. Některé domy v pozdních večerech vůbec nepatřily do atlasu běžných procházek. Šlo o dobrodružství. Vybavíš si ještě nějaké starší vzpomínky?
Pohled mi otvíraly pozorovatelny ukryté v korunách stromů, na které jsem šplhal jako kluk v naší zahradě. Začínal jsem ovšem tím nejhorším:
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282193
Rozhovor
Petr a Standa byli pro mě přátelé doslova. Vždycky bylo, co si říci, i přestože jeden z nás mohl být dosti daleko. Ten vztah trval padesát sedm let …
První měsíce v emigraci nebyl důvod žehrat po celém západu červená záře, když hořely Drážďany. Posléze balíčky UNRRA a po kapsách mejdlíčko jako dárek pro nové časy. Taky motocykly, rampy, balony, pumpy a letadélka, která křižovala oblohu. Jde o spojenectví s nejrůznějšími slovy, být na konci dlouhé řady a smát se … V šedesátých letech přibyla technika. Také jsi navrhl grafickou úpravu časopisu Analogon nebo Effenbergerovy knihy Výtvarné projevy surrealismu. Jak ses v tom společenství cítil?
Vratislav Effenberger požádal o grafickou úpravu Analogonu nejdřív Jaroslava Hrstku. Potkal jsem ho náhodou v Praze asi týden před složením rukopisů do sazby. Stěžoval si, že se všechno neustále mění a doplňuje a že na takovou práci nemá čas. Pak zavolal Effenberger mně. Přišel v pátek odpoledne s celou haldou rukopisů. Na předepsané množství
A Effenberger? Jak si ho pamatuješ?
stránek to bylo víc než dvakrát tolik a termín odevzdání v pondělí ráno. S těžkým srdcem jsem přijal. Věděl jsem, že nebudu tři noci spát. Že budu muset volit speciální grafickou úpravu a řadu textů zmenšovat, jak jen to půjde. Ale byl rok 1969: poslední možný termín. První číslo časopisu vyšlo a já byl pověřen odjet s ním do Paříže … Odjels?
Ano, odjel jsem hned potom. Bylo úkolem předat určitý počet výtisků francouzským přátelům. Nezůstal jsem v Paříži dlouho, asi po týdnu jsem se vrátil. A ty Výtvarné projevy surrealismu?
Na ty bylo víc času a mohl jsem úpravu dělat podle svého. Ale ve společenství, kde chyběli jak Petr Král, tak Stanislav Dvorský, mě nebavilo zůstat. Král s Dvorským byli pro tebe v šedesátých letech klíčoví?
Já si ho pamatuji jako citlivého, dosti hřmotného člověka. Měl pořádek ve své hlavě i ve svých spisech a totéž požadoval od ostatních. Nebylo vhodné obracet se proti němu. Na konci šedesátých let ses také podílel na řízeném experimentování s halucinogeny v pražských Bohnicích. O co v tom výzkumu šlo?
Dostal jsem se tam na pozvání Ludvíka Švába, šlo o deprivační komoru. Experimentální bádání na poli s halucinogeny bylo v té době zvykem. Naše psychiatrie byla jediná, která s LSD a psilocybinem pracovala oficiálně. Nejprve jsem „prošel“ tou komorou, aniž bych ovšem věděl, jak dlouho v ní zůstanu. Vize, které mě napadly, byly zaznamenány. Obvyklé zakončení bylo večer téhož dne. V další části, několik dní poté, jsem dostal dávku LSD a později psilocybinu. U hlavní drogy, tedy LSD, se v rámci experimentace sledoval vliv na psychotické nemoci. Co ti ta zkušenost dala?
Roman Erben, kresba, 2020
Vliv LSD byl úžasný, napsal jsem o tom několik článků. Psilocybin působil kratší dobu, vyvolával barevné obrazy výtvarného rázu. U obou drog si člověk zapamatuje průběh a může se na další kolo experimentu alespoň částečně připravit. Řízené experimentování je velký pokus. Zákazy v tomto směru do budoucna neobstojí. Zkoušels pak ty drogy ještě někdy?
Neměl jsem žádný důvod. První zážitek byl tak silný, že nebylo třeba ho znovu opakovat. Jednou provedená experimentace stačí, pokud si člověk její průběh dobře pamatuje. Aktivity zdejších surrealistů se v sedmdesátých letech hodně proměnily. Přišli noví lidé. Cos dělal ty?
Sedmdesátá léta mi zkomplikovalo interní onemocnění. Zdrželo mě pět let. Zkoušel jsem ty zbývající vztahy, prověřoval, nakolik bych unesl, kdybych v nich pokračoval. Byla to ale
98
Ukázka elektronické knihy