Teď už jsem z toho nemohl vycouvat a vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli chci. „Tak tedy zítra,“ usmál jsem se. S Fríðou jsem se rozloučil před kavárnou. Nabídla mi, že mě sveze k hotelu, ale odmítl jsem s výmluvou, že se chci projít a prohlédnout si město, což znělo rozhodně líp, než že potřebuju čas a klid, abych si všechno srovnal v hlavě. Slíbil jsem, že se jí zítra po návratu ze Suðuroye ozvu, a ona mě ujistila, že zavolá rodičům a dá jim o mé návštěvě vědět. Potom vykročila k autu a já chvíli sledoval její uvolněný krok, zatímco se mi hlavou honily myšlenky, na které jsem neznal odpověď. Pak jsem se obrátil k městu. Navzdory brzkému odpoledni byly ulice téměř stejně opuštěné jako včera večer a já se jimi procházel beze spěchu a s větší sebejistotou. Už jsem se tady docela orientoval a nepochyboval jsem, že cestu do hotelu najdu. Díky chůzi jsem mohl přemítat o Signarovi, aniž by si uzurpoval veškerou mou pozornost. A přesně to jsem potřeboval. Tohle jsem si musel srovnat. Věděl jsem, že jakmile vstoupím do nemocničního pokoje, nechám se strhnout soucitem a starostí, které návštěvy nemocných doprovázejí bez ohledu na spory, jaké jste s dotyčným měli předtím. Jak se cítíš? Vypadáš mnohem líp. Jak tady vaří…? V přítomnosti nemocných se všichni chováme jako pitomci, ale já se pokoušel přijít na to, jestli pohled na bezbranného a slabého Signara nějak změnil můj názor na všechno ostatní. Nahradil nový obrázek Signara jako nemocného, nereagujícího starce vzpomínku na zarputilého, nezdolného obra, kterou jsem v sobě nosil posledních pětadvacet let? Smazalo a nahradilo těch několik minut představu, kterou jsem považoval za neměnnou pravdu? Nedokázal jsem se rozhodnout. Jako by spolu ti dva Signarové – jeden z mé paměti a druhý ze současnosti – neměli nic společného. Přijel jsem za jedním, a místo něj dostal druhého. Měl jsem to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282153
čekat, jenže nečekal. Ten starý obrázek byl až příliš vypálený do mé mysli. Jedno jsem věděl jistě. Nedojde tu k žádné konfrontaci a na to, že bych ze Signara vypáčil odpovědi, můžu rovnou zapomenout. A ani se neusmíříme. I kdyby Signarovi v jeho mrtvicí zasaženém mozku zbývalo dost vědomí na to, aby usmíření chtěl, nemohl mi to říct ani dát najevo. Jakákoli změna tedy bude muset přijít výhradně ode mě. Ale i kdybych se k něčemu takovému rozhodl, nikdy se nedozvím, jestli to Signar oceňuje, nebo ne. Byl jsem připravený na ten jednostranný závazek, na ten krok do neznáma? V tuhle chvíli rozhodně ne. To jsem věděl. Bylo příliš brzy a já měl před sebou ještě pořádný kus cesty. Zatím jsem toho nezjistil dost na to, abych mohl posledních čtyřicet let jednoduše vymazat. Potřeboval jsem víc. Chtěl jsem důkazy – cokoli, co by aspoň trochu svědčilo v Signarův prospěch. Vyšlápl jsem příkrou boční uličku a na vrcholku jsem poznal silnici z předchozího večera. Konečně jsem nabyl zpět trochu rovnováhy, když vtom jsem ucítil první kapičky deště, který přinášel vítr od přístavu. Než jsem se nadál, lilo jako z konve. Přidal jsem do kroku a doufal, že cestou narazím na přístřešek, ale během několika málo minut jsem byl na kost promočený a už to ani nemělo cenu, a tak jsem pospíchat přestal. S některými věcmi se člověk smíří snadněji než s jinými.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282153
Ukázka elektronické knihy