Teď už jsem z toho nemohl vycouvat a vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli chci. „Tak tedy zítra,“ usmál jsem se. S Fríðou jsem se rozloučil před kavárnou. Nabídla mi, že mě sveze k hotelu, ale odmítl jsem s výmluvou, že se chci projít a prohlédnout si město, což znělo rozhodně líp, než že potřebuju čas a klid, abych si všechno srovnal v hlavě. Slíbil jsem, že se jí zítra po návratu ze Suðuroye ozvu, a ona mě ujistila, že zavolá rodičům a dá jim o mé návštěvě vědět. Potom vykročila k autu a já chvíli sledoval její uvolněný krok, zatímco se mi hlavou honily myšlenky, na které jsem neznal odpověď. Pak jsem se obrátil k městu. Navzdory brzkému odpoledni byly ulice téměř stejně opuštěné jako včera večer a já se jimi procházel beze spěchu a s větší sebejistotou. Už jsem se tady docela orientoval a nepochyboval jsem, že cestu do hotelu najdu. Díky chůzi jsem mohl přemítat o Signarovi, aniž by si uzurpoval veškerou mou pozornost. A přesně to jsem potřeboval. Tohle jsem si musel srovnat. Věděl jsem, že jakmile vstoupím do nemocničního pokoje, nechám se strhnout soucitem a starostí, které návštěvy nemocných doprovázejí bez ohledu na spory, jaké jste s dotyčným měli předtím. Jak se cítíš? Vypadáš mnohem líp. Jak tady vaří…? V přítomnosti nemocných se všichni chováme jako pitomci, ale já se pokoušel přijít na to, jestli pohled na bezbranného a slabého Signara nějak změnil můj názor na všechno ostatní. Nahradil nový obrázek Signara jako nemocného, nereagujícího starce vzpomínku na zarputilého, nezdolného obra, kterou jsem v sobě nosil posledních pětadvacet let? Smazalo a nahradilo těch několik minut představu, kterou jsem považoval za neměnnou pravdu? Nedokázal jsem se rozhodnout. Jako by spolu ti dva Signarové – jeden z mé paměti a druhý ze současnosti – neměli nic společného. Přijel jsem za jedním, a místo něj dostal druhého. Měl jsem to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282153