Kapitola devátá
NESTVŮRY Kan jim křičel přímo do hlav. Pak se omluvil. A rozkřičel se znovu. A znovu se omluvil. Bez ohledu na všechen rámus nemohli Fin i Mo jinak než zírat jeden na druhého. „Ty máš hnědé vlasy,“ konstatovala Mo. „A ty máš černé vlasy,“ kontroval Fin. „Ty máš vlasy!“ řekli oba současně. „Jo? A ty na sobě nosíš oblečení!“ obvinil Fin sestru. „Však ty taky,“ nedala se Mo. ÁÁÁÁÁ! ječel Kan. „Fine, ty máš modré oči. Vypadají strašně!“ zachichotala se vesele. „Ale jsou i pěkné. A hrozné. Ale pěkné.“ „Ty máš zelené oči. Jsou… jen pěkné.“ Zelené oči už viděl. Celý život se na ně díval. Byl zvyklý na zelenou barvu očí. Zelená a černá. To se zdálo v pořádku. S tím se dokázal vyrovnat. I když jeho dvojče naráz mělo žlutohnědou pokožku a obočí a další zneklidňující rysy, jako například bradu. „Vzpomínáte si na něco?“ vyzvídala Roary. „Ne,“ odpověděla Mo zvolna. „Jsem pořád ta stejná Mo, jaká jsem byla odjakživa. Jsem enderman.“ „Co ty, Fine?“ Fin zavrtěl hlavou. „Jsem pořád to staré endermanské já.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282133
c a t h e ry n n e
m
.
va l e n t e
•
m i n e c r a f t
–
v e t ř e l c i
Jak se tohle mohlo stát? Proč je tohle postihlo? Jak to, že si nepamatuje, že býval člověk? Fin byl enderman. Prostě byl. Musel být. A co by to znamenalo, kdyby nebyl? V části mysli se zabýval otázkou: Nespočíval právě v tomhle důvod, proč nesměli chodit do endového dómu? Proč je všichni odmítali a nechávali je žít na téhle staré lodi? Copak všichni v hloubi duše celou dobu věděli, že je na nich něco špatného? ÁÁÁÁÁ! Mohl bys toho nechat? pomyslel si Fin. Kdyby tady někdo měl řvát, tak jsme to my. Nemůžu si pomoct! Vy jste nestvůry! Ale nejsme. Jsme tvoji kamarádi. Tak jako vždycky. Není v tom žádný rozdíl. Všechno je jinak! Pro mě jste zkrátka nestvůry Lidé! Máte vlasy a kůži a velké děsivé UŠI. Ale poslyš, Kane, koukni na nás. Ona má zelené oči. Zrovna jako ty. To není přece tak hrozné, no ne? Ani já nejsem hrozný. Nebo ano? Mo se pokusila na Kana sáhnout. Zombie koník Ošklivka jí položil nohu na ruce, aby je nechala v klidu. Copak Velký chaos nemiluje všelijaká překvapení? pomyslela si s nadějí. Takováhle určitě ne, odpověděl jí Kan myšlenkou. Ani se na ně nedokázal podívat. Takováhle ne. A potom Kan zmizel. V jednom okamžiku tam ještě stál a v následujícím byl pryč. Tohle jim ještě nikdy neudělal. Ani jedinkrát. Prostě se beze slova teleportoval pryč. Utekl od nich. Tohle endermani nedělají. A kamarádi taky ne. „Tohle je tak parádní,“ řekla Roary. Obešla dvojčata kruhem a kontrolovala je, jako by byli nějakým vědeckým experimentem. „Možná je to nějaké zaříkání nebo účinek lektvaru. Třeba vám to někdo schválně provedl. Protože tohle určitě nemají na svědomí ty dýně.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282133
c a t h e ry n n e
m
.
va l e n t e
•
m i n e c r a f t
–
v e t ř e l c i
„Před chvílí jsi ale říkala, že nevíš, jak tykve vlastně fungují,“ namítla Mo. „No, přesný mechanismus možná neznám, ale vím, že když si ji nasadíte, tak vám nevygumuje z hlavy, co jste zač. Nosila jsem ji několik dní a pořád si pamatuji, že se jmenuji Roary a mám ráda hádanky a průzkumy všelijakých biomů, toulky s kamarády a baví mě zapalovat všechno možné a pochutnávám si na podezřelých jídlech.“ „Jo, ty sníš všechno, takže jsi naposled na celý týden oslepla, když sis dala takovéhle jídlo k obědu.“ „Ale nějakou dobu předtím jsem takhle získala na celý měsíc ochranu proti ohni! Jeden nikdy neví, co mu přinese podezřelé jídlo. Mám ráda překvapení. Ale o to teď vůbec nejde. Kráčí o to, že sice neznám nejtajnější záhady tykví, ale vím, že když si dýni narazíte na hlavu, tak vám nepřivodí amnézii! Takže za tím bude něco jiného. A já prostě musím zjistit, co to je. Nezlobte se, určitě stojím pořád na vaší straně. Ale nevzdám se, dokud to nevyřeším.“ „Třeba je jenom něco praštilo do hlavy,“ pokrčil Koal rameny. „Vůbec nemusí jít o nějakou magii.“ „Možná v tom mají prsty endermani. Třeba vás unesli, když jste byli ještě malé děti,“ drmolila Roary, celá udýchaná vzrušením z téhle skutečné a nefalšované záhady. Fin se poškrábal na hlavě. Takhle ho ještě nikdy nesvědila. Bylo to opravdu protivné. „Možná je to dlouhým pobytem v Endu,“ řekl. „Endermani tahle města nepostavili, víte? Ani nemají tušení, kdo to byl. Nikdo si na to nevzpomíná. Jestli se třeba nějak nepoškodí paměť, když je tady člověk dost dlouhou dobu, ne?“ Jesster, Koal i Roary se otočili a zahleděli se na Fina. Zčervenal. Právě řekl něco zajímavého! Upoutal jejich pozornost! A přistihl se, že by chtěl, aby si o něm mysleli, že je chytrý. Chytrý a užitečný. Zvlášť aby si to myslela Jess. Jestli opravdu patří k těmhle lidem, pokud je skutečně člo100 Ukázka elektronické knihy