Kapitola devátá
NESTVŮRY Kan jim křičel přímo do hlav. Pak se omluvil. A rozkřičel se znovu. A znovu se omluvil. Bez ohledu na všechen rámus nemohli Fin i Mo jinak než zírat jeden na druhého. „Ty máš hnědé vlasy,“ konstatovala Mo. „A ty máš černé vlasy,“ kontroval Fin. „Ty máš vlasy!“ řekli oba současně. „Jo? A ty na sobě nosíš oblečení!“ obvinil Fin sestru. „Však ty taky,“ nedala se Mo. ÁÁÁÁÁ! ječel Kan. „Fine, ty máš modré oči. Vypadají strašně!“ zachichotala se vesele. „Ale jsou i pěkné. A hrozné. Ale pěkné.“ „Ty máš zelené oči. Jsou… jen pěkné.“ Zelené oči už viděl. Celý život se na ně díval. Byl zvyklý na zelenou barvu očí. Zelená a černá. To se zdálo v pořádku. S tím se dokázal vyrovnat. I když jeho dvojče naráz mělo žlutohnědou pokožku a obočí a další zneklidňující rysy, jako například bradu. „Vzpomínáte si na něco?“ vyzvídala Roary. „Ne,“ odpověděla Mo zvolna. „Jsem pořád ta stejná Mo, jaká jsem byla odjakživa. Jsem enderman.“ „Co ty, Fine?“ Fin zavrtěl hlavou. „Jsem pořád to staré endermanské já.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282133