98
M ay M c G o l d r i c k
•
Rebelka
z
Vysočiny
„Jeďte, Jean!“ křikl, když se Davidson svalil z koně na zem. Vůz se rozjel tak rychle, jako by ho táhlo čtyřspřeží. To už se k nim nesl ryk Skotů, kteří se hnali přes pole. Vojáci začali střílet, ale neúčinně, a než by tasili šavle a bili se až do konce, raději obrátili koně a dali se na útěk. Prchali po cestě v čele s Hudsonem a pronásledovateli v patách. Cinaed by se k nim rád připojil. Tělo ho však zrazovalo a nejdůležitější bylo dostat Isabellu co nejdál od Hudsona. Když se blížili k ohbí cesty, pustil ji, aby se mohla napřímit. Teprve pak si všiml, že je celá od krve. „Postřelili tě!“ Ještě zahlédla, jak od kopyt koňů, na nichž Skoti pronásledovali husary, létá bláto, pak jí zmizeli z dohledu. Ztuhla, zadržovala dech, zatímco jí Cinaed ohmatával paže a přední stranu šatů. „Kde jsi zraněná? Proboha, tolik krve…“ Natočil jí hlavu ke straně a otíral rudé stružky z hrdla. Snažil se soustředit, ale ránu nemohl najít. I vážně zraněný a zesláblý horečkou projevil tváří tvář ozbrojeným jezdcům spoustu odvahy a jasného úsudku, teď ho zas stravovaly obavy z jejího zranění, říkala si Isabella. Z přemítání ji vytrhlo, když se pokoušel rozepnout knoflíčky jejích šatů, aby se podíval, kde krvácí. Střelné poranění nikdy neměla, ale z lékařské praxe věděla, že by jistě někde v těle cítila palčivou bolest. „Nejsem zraněná. Je mi dobře. To musí být tvoje krev.“ Odstrčila jeho ruce a zatlačila mu na ramena, aby se položil; chtěla se podívat, kde je zraněný on. Nejdřív ji napadlo, že se mu znovu otevřela rána na prsou. Vůz tvrdě nadskakoval na blátivé cestě. „Jestli jste už skončili s tím osaháváním,“ křikla Jean přes rameno, „ráda bych věděla, kterej z vás vlastně umírá. A jestli nemáte jinej plán, tahle stará herka nás doveze do Inverness.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282128
99
M ay M c G o l d r i c k
•
Rebelka
z
Vysočiny
„Searc Mackintosh na Maggot Green,“ křikl Cinaed a zasténal, protože vůz opět narazil na kámen. Nemohl si dovolit další ztrátu krve, ale byla opravdu všude. Na jejích šatech, na jeho, na jejích rukou. Isabella považovala za zázrak, že Cinaed ještě žije. Ale jak dlouho vydrží? Vtom zjistila, proč používal jen jednu ruku, když hledal její zranění, a srdce se jí sevřelo. Davidsonova střela přece jen našla cíl – zaryla se kapitánovi do paže. Isabella se natáhla k brašně s nástroji, než si uvědomila, že si skalpel připravila na obranu. Našla ho v záhybech sukně, pak Cinaedovi rozřízla rukáv a prohlédla si novou ránu. Pohyb vozu znemožňoval důkladnou prohlídku, takže nedokázala určit, zda kulka zasáhla i kost. Zdálo se, že kost není roztříštěná, a bylo vidět, kudy střela opustila tělo. Jenomže v mase mohla uvíznout část střely nebo odlomené kosti. V tu chvíli s tím však Isabella nemohla dělat téměř nic. „Jestli mi uřízneš ruku, už tě znova nezachráním,“ promluvil kapitán docela zřetelně a zadíval se jí do očí. V době válek museli lékaři přistupovat k amputacím velmi často, zvlášť pokud střely nebo úlomky šrapnelů poničily kost nebo zůstaly v ráně delší dobu. Zraněným se bohužel dostalo ošetření obvykle příliš pozdě. Isabella to zažila i ve Wurzburgu, kam sváželi vojáky z bitev s Francouzi. Než se střelná poranění dostala na operační stůl, rána už často silně hnisala či zahnívala. Neléčené pacienty čekala bolestivá smrt. Amputace znamenala aspoň šanci na přežití. Musela se pokusit ochránit Cinaeda před oběma z těch neblahých možností. Natáhla se k brašně pro obvaz, ale kapitán ji chytil za ruku. Když si s ní propletl prsty, pocítila nečekaný stah u srdce. Co se to s ní dělo? Po celý dospělý život se snažila chovat jako rozumná žena. Byla hrdá na svůj rezervovaný,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282128
100
M ay M c G o l d r i c k
•
Rebelka
z
Vysočiny
promyšlený přístup ke všem pacientům. Jenže tenhle muž už toho pro ni hodně udělat. Na jeho životě a zdraví jí začalo záležet víc. Záleželo jí na něm osobně. V tu chvíli zároveň posuzovala, jak je horký, bledý a jakého stisku je schopen, ale už se nestrachovala pouze o pacienta, strachovala se o něj. Mohla jen doufat, že její osobní zájem neovlivní její lékařský úsudek. Znovu sykl bolestí, když najeli na výmol, a pak si dlouze vydechl. „Já rozumím tobě, pochop i ty mě,“ šeptal vyčerpaně. „Věřila jsi mi, já věřím tobě. Takže ta ruka mi zůstane.“ „Rozumím.“ Zatímco svíral její ruku, Isabelle proběhlo hlavou, co všechno za tu krátkou dobu prožili. Bylo to jako krupobití uprostřed letní bouře, z něhož vyšla bolavá a užaslá. Pokusila se bojovat se slzami, co se jí draly do očí, protože věděla, že její pečlivě vystavěný ochranný val je pryč. Už nebyla nezúčastněný pozorovatel a ranhojič. Bitva nezuřila mimo ni, ale přímo v ní. Uvolnila ruku z jeho sevření a natáhla se pro kousky látky na obvaz. Rychle jimi omotala jeho paži a doufala, že tlak krvácení aspoň zmírní. „Jak ta ruka vypadá?“ Mohla by mu sdělit diagnózu na základě medicínských znalostí. Jenže když posoudila horečku, ránu na prsou, a nebezpečí, z nichž ještě zdaleka nebyli venku, připadala jí zraněná ruka jako ten nejmenší problém. Něco ale odpovědět musela. Vzala další obvaz a stáhla mu paži o něco silněji. „Vůbec nechápu, jak to vydržíš. Jednu chvíli ztrácíš vědomí a druhou se chceš prát s tuctem vojáků. Z toho bych odhadla, že až dorazíme k tvému příteli, budeš schopen se prát zas.“ Cinead ji opět chytil za zápěstí, ale už jasně slábl. Naklonila se tedy blíž, protože viděla, že chce něco říct. „Searc není žádný přítel. Nedá se mu věřit. Prodal by nás kterékoli straně, jen kdyby věřil, že na tom zbohatne.“
Ukázka elektronické knihy