„Do jaké?“ ptá se. „Padáme,“ říkám. Vycházíme, zamykám na dva západy. Pistoli mám zase za kalhotami. Na chvíli se zastavuju na schodišti. Zkouším, jestli něco nezaslechnu, ale v domě panuje naprosté ticho. Už spí. Už udělali svoje. Čekají na zítřek. „Do jaké situace?“ ptá se ještě jednou, už v autě. Pistoli dávám do přihrádky. „Jednou mě jeden chlápek zamkl u sebe v bytě. Měl zbraň. Chtěl ode mě něco zjistit,“ říkám pomalu a vyjíždím ze sídliště. Na ulici není ani noha. Chvíli se mi zdá, že před sámoškou na druhé straně vidím několik postávajících lidí, ale je to jen iluze, stíny stromů, odpadkové koše. „Věděls to, co potřeboval zjistit?“ ptá se. „Na tom nezáleží,“ odpovídám. „Držel mě tam deset hodin. Pořád na mě mířil. Nešel ani na záchod. Byl strašně nafrkanej, potil se jako prase. Zbraň odkládal, jen když ho už bolela ruka. Byla to vlastně docela zábava.“ „A jak jsi to vyřešil?“ ptá se. „Deset hodin jsem mu opakoval tu samou větu,“ odpovídám. „Že ztrácíme čas a peníze. On, i já,“ říkám a vjíždím do Bora-Komorowského. Jedeme na Saskou Kępu, nedaleko Francuské. Za mým nejlepším klientem, který mi právě znovu volá. „A zabralo to?“ zeptala se. „Po deseti hodinách jo,“ odpovídám. „Jsou lidi, na které se musí opravdu pomalu.“ „Myslela jsem, že jsi ho třeba nějak odzbrojil,“ říká. „Trpělivostí,“ odpovídám a Pazina vybuchuje smíchy, i když to, co jsem řekl, vůbec nebylo k smíchu. „Neexistuje nikdo, s kým by byla menší zábava než s tebou. Neexistuje, přísahám,“ říká.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282062