„Do jaké?“ ptá se. „Padáme,“ říkám. Vycházíme, zamykám na dva západy. Pistoli mám zase za kalhotami. Na chvíli se zastavuju na schodišti. Zkouším, jestli něco nezaslechnu, ale v domě panuje naprosté ticho. Už spí. Už udělali svoje. Čekají na zítřek. „Do jaké situace?“ ptá se ještě jednou, už v autě. Pistoli dávám do přihrádky. „Jednou mě jeden chlápek zamkl u sebe v bytě. Měl zbraň. Chtěl ode mě něco zjistit,“ říkám pomalu a vyjíždím ze sídliště. Na ulici není ani noha. Chvíli se mi zdá, že před sámoškou na druhé straně vidím několik postávajících lidí, ale je to jen iluze, stíny stromů, odpadkové koše. „Věděls to, co potřeboval zjistit?“ ptá se. „Na tom nezáleží,“ odpovídám. „Držel mě tam deset hodin. Pořád na mě mířil. Nešel ani na záchod. Byl strašně nafrkanej, potil se jako prase. Zbraň odkládal, jen když ho už bolela ruka. Byla to vlastně docela zábava.“ „A jak jsi to vyřešil?“ ptá se. „Deset hodin jsem mu opakoval tu samou větu,“ odpovídám. „Že ztrácíme čas a peníze. On, i já,“ říkám a vjíždím do Bora-Komorowského. Jedeme na Saskou Kępu, nedaleko Francuské. Za mým nejlepším klientem, který mi právě znovu volá. „A zabralo to?“ zeptala se. „Po deseti hodinách jo,“ odpovídám. „Jsou lidi, na které se musí opravdu pomalu.“ „Myslela jsem, že jsi ho třeba nějak odzbrojil,“ říká. „Trpělivostí,“ odpovídám a Pazina vybuchuje smíchy, i když to, co jsem řekl, vůbec nebylo k smíchu. „Neexistuje nikdo, s kým by byla menší zábava než s tebou. Neexistuje, přísahám,“ říká.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282062
Zastavujeme na semaforu. Za námi stojí nějaké auto, automaticky se otáčím, abych se podíval, kdo v něm sedí. Dvě hihňající se slečny jedou na večírek malou, městskou alfou romeo. Jedna z nich zachytila můj pohled. Druhá si v zrcátku upravuje make-up. Otáčím hlavu zpátky. „Počkáš dole?“ ptám se jí. „Už jsem ti říkala, že ano. Ale proč?“ ptá se. „Dávej pozor,“ říkám. „Na co?“ ptá se. „Na všechno,“ odpovídám. „Ty se mě snad za pět minut zeptáš, jak se jmenuju, nebo co?“ Začíná mě dopalovat, i když možná jsem byl dopálený už předtím, většinou se ale na tolik věcí neptá. Není jí to vůbec podobné. Člověk, který prožil a promyslel tolik různých situací, se neptá na všechno, ale jednoduše akceptuje věci takové, jaké jsou. „Myslela jsem, že celý vtip spočívá v tom si s někým hezky popovídat,“ říká. „Lidi, kteří si chtějí povídat, mají normální pracovní dobu,“ říkám. Neodpovídá. „Promiň,“ dodávám. „Prostě zavři auto, stůj kousek od něj a dávej pozor, jo? Jestli si ho někdo moc dlouho neprohlíží. Jestli se nedívá na poznávací značku. Může to chvíli trvat.“ „Děje se něco?“ ptá se. „Ne, nic se neděje,“ odpovídám. Najednou jsem si na něco vzpomněl. Beru do ruky telefon. Maluch. Ještě pořád nezavolal. Nepřekvapuje mě to, ale byla to nabídka, která se neodmítá. Volám mu. Hlasová schránka. Po chvilce už vím, co mám dělat. Vytáčím Strejcovo číslo. Nezvedá to. Nechávám mu vzkaz. „Vážně?“ ptá se Pazina. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS282062
Vrtím hlavou. Tahle noc je stejná jako každá jiná, všechno dopadne tak jako vždycky. Vrátím se domů. Půjdu spát. Všechno dopadne tak jako vždycky. Opakuju si to v duchu víckrát, než bych měl.
02:07 Můj nejlepší klient. Otevírá mi v saku s vyhrnutými rukávy a pomačkaným tílkem pod ním. Nad pomačkaným tílkem jeho soukromá stylistka strávila celé odpoledne. Právě tak výběrem tenisek, jsou obyčejné, obuté naboso, černé. Vrátný hlídající vchod do budovy mě okamžitě poznal, pokývl mi hlavou, dal mi přístupovou kartu, automaticky ukázal prstem, kde je výtah. Jsem na zvláštním seznamu osob, kterých se neptá na jméno. Z jeho bytu se ozývá hluk, uvnitř je několik desítek lidí. „Jacku! Pojď dál, prosím tě, a jako doma,“ říká a slova podtrhuje pohybem ruky. Vcházím. Stojí přede mnou, vypadá skoro stejně jako na billboardech s reklamou na další talentovou show nebo slevový balíček mobilní sítě. Teprve po deseti patnácti vteřinách pozorování jeho obličeje vidím, že má suchou, unavenou, nezdravou pleť. Že mu je pětačtyřicet, a ne o dvacet míň. Ale že má v sobě něco z neurvalého puberťáka, který si pořád na něco hraje, že má v sobě určitý druh energické hlouposti. Působí dojmem, jako by někde vzadu v hlavě pořád myslel na to, že může každou chvíli začít zvonit na hodinu. 99
Ukázka elektronické knihy