98
SVĚT PRAXE
Naléhavost těchto varování měla zřejmě mnoho společného s vyzněním slovního spojení „díra v ozonové vrstvě“, jež je dosti nepřesnou metaforou — mírně řečeno. Neboť se nejednalo o žádnou díru, ani neexistovala žádná vrstva. Ozon, který chrání Zemi před ultrafialovým zářením, se nachází všude v atmosféře, nejvíc ve střední stratosféře, a jeho koncentrace nikdy není vyšší než patnáct tisícin promile. A pokud jde o „díru“ — ačkoli nad Antarktidou množství ozonu drasticky pokleslo, jednalo se o dočasný úbytek s trváním okolo dvou měsíců v roce. Nicméně na satelitních fotografiích vybarvených tak, aby se jasně ukázala hustota ozonu, to vypadalo, že tmavá oblast zobrazuje prázdnotu. Když se pak F. Sherwood Rowland, jeden z chemiků, kteří problém v roce 1974 zaznamenali, v listopadu 1985 na univerzitní přednášce zmínil o „ozonové díře“, chytlavé označení bylo na světě. The New York Times si je ještě tentýž den vypůjčily pro svůj článek, a byť vědecké časopisy tento termín zpočátku odmítaly, za rok už byl všude. Ozonová krize měla své poznávací znamení, jež se stalo zároveň symbolem: díru. Díky výzkumu F. Sherwooda Rowlanda a jeho kolegy Maria Moliny se již vědělo, že za škodu do značné míry zodpovídají syntetické chlor-fluorované uhlovodíky (CFC) používané v chladničkách, sprejích a plastových pěnách, které unikaly do atmosféry, kde rozkládaly molekuly ozonu. CFC představují nezvykle účinné skleníkové plyny. Ačkoli jsou masově vyráběny teprve od třicátých let, podle Hansenových výpočtů byly v průběhu sedmdesátých let zodpovědné za téměř polovinu oteplování Země. Potenciál CFC oteplovat planetu však nikomu vrásky nedělal. Všichni se báli, že oslepnou. Dvě mezivládní agentury OSN — Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a Světová meteorologická organizace (WMO) — v roce 1977 založily Světový akční plán pro ozonovou vrstvu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281918