98
SVĚT PRAXE
Naléhavost těchto varování měla zřejmě mnoho společného s vyzněním slovního spojení „díra v ozonové vrstvě“, jež je dosti nepřesnou metaforou — mírně řečeno. Neboť se nejednalo o žádnou díru, ani neexistovala žádná vrstva. Ozon, který chrání Zemi před ultrafialovým zářením, se nachází všude v atmosféře, nejvíc ve střední stratosféře, a jeho koncentrace nikdy není vyšší než patnáct tisícin promile. A pokud jde o „díru“ — ačkoli nad Antarktidou množství ozonu drasticky pokleslo, jednalo se o dočasný úbytek s trváním okolo dvou měsíců v roce. Nicméně na satelitních fotografiích vybarvených tak, aby se jasně ukázala hustota ozonu, to vypadalo, že tmavá oblast zobrazuje prázdnotu. Když se pak F. Sherwood Rowland, jeden z chemiků, kteří problém v roce 1974 zaznamenali, v listopadu 1985 na univerzitní přednášce zmínil o „ozonové díře“, chytlavé označení bylo na světě. The New York Times si je ještě tentýž den vypůjčily pro svůj článek, a byť vědecké časopisy tento termín zpočátku odmítaly, za rok už byl všude. Ozonová krize měla své poznávací znamení, jež se stalo zároveň symbolem: díru. Díky výzkumu F. Sherwooda Rowlanda a jeho kolegy Maria Moliny se již vědělo, že za škodu do značné míry zodpovídají syntetické chlor-fluorované uhlovodíky (CFC) používané v chladničkách, sprejích a plastových pěnách, které unikaly do atmosféry, kde rozkládaly molekuly ozonu. CFC představují nezvykle účinné skleníkové plyny. Ačkoli jsou masově vyráběny teprve od třicátých let, podle Hansenových výpočtů byly v průběhu sedmdesátých let zodpovědné za téměř polovinu oteplování Země. Potenciál CFC oteplovat planetu však nikomu vrásky nedělal. Všichni se báli, že oslepnou. Dvě mezivládní agentury OSN — Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a Světová meteorologická organizace (WMO) — v roce 1977 založily Světový akční plán pro ozonovou vrstvu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281918
JAK ZTRATIT ZEMI
99
V roce 1985 UNEP položil základy globální dohody: Vídeňské úmluvy na ochranu ozonové vrstvy. Vyjednavači ve Vídni neodsouhlasili žádné konkrétní regulace plynů CFC, ale o dva měsíce později, poté co britští vědci zveřejnili výsledky svých měření v Antarktidě, prezident Reagan navrhl snížení jejich emisí o 95 procent. Šlo o náhlý a nečekaný zvrat. Ještě před několika měsíci americká nezisková organizace Národní rada pro ochranu přírodních zdrojů žalovala EPA za to, že nedokázala navrhnout žádná regulativní opatření navzdory povinnostem vyplývajícím ze zákona o ochraně ovzduší. Reaganova administrativa od převzetí moci neúnavně papouškovala argumenty Aliance pro zodpovědné nakládání s CFC, lobbistické skupiny založené v roce 1980, která zastupovala prakticky všechny americké firmy se slovem chlazení v názvu nebo jinak se podílející na výrobě, prodeji či využití chemikálií, plastů, papírového zboží a mražených potravin — dohromady pět set společností od koncernu DuPont a obchodní asociace API až po producenta mražených cukrovinek Mrs. Smith’s. Aliance pronásledovala EPA, členy Kongresu i samotného Reagana s jediným sdělením: ve vědeckých poznatcích je příliš mnoho nejasností, než aby byla možná další regulace CFC. Avšak jakmile veřejnost objevila „ozonovou díru“, každá zodpovědná vládní agentura a všichni američtí senátoři vybízeli prezidenta Reagana, aby schválil dohodu navrhovanou OSN. Když Reagan nakonec postoupil Vídeňskou konvenci k ratifikaci americkému Senátu, pochválil přitom Spojené státy za jejich „vůdčí roli“ — nikoho však neošálil. Členové ve vedení UNEP a WMO začali přemýšlet, zda by mohli k problému s oxidem uhličitým přistoupit stejně jako k ozonové díře. Od počátku sedmdesátých let obě organizace pořádaly každého půl roku konferenci o globálním oteplování, ale v roce 1985, jen pár měsíců po zveřejnění varovných zpráv z antarktických měření, začala v korutanském Villachu jinak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281918
100
SVĚT PRAXE
ospalá sešlost devětaosmdesáti vědců z devětadvaceti zemí diskutovat o tématu, jež se nacházelo zcela mimo jejich specializaci: o politice. Velká část těch nejzásadnějších rozhovorů se neodehrála během oficiálního jednání, kde zaznívaly přednášky, ale po večerech v tavernách nad sklenkami zweigeltrebe a frankovky či na terasách hotelu Post s nádherným panoramatickým výhledem na rakouské Alpy. Své zastoupení zde měla stará garda — Roger Revelle, Syukuro Manabe, Thomas Malone —, která už dávno ztratila schopnost žasnout nad sebekatastrofičtější předpovědí. Nováčky však vážnost hrozby ohromovala. Mnoho z nich vyjadřovalo praktické obavy. Jeden irský hydrolog se zeptal, zda by jeho země neměla přehodnotit umístění svých přehrad. Nizozemský pobřežní inženýr zapochyboval, zda je moudré opravovat hráze zničené při nedávných povodních. A předsedající konference, bezpředsudečný a pragmatický hydrometeorolog z Ontaria James Bruce, vznesl dotaz, jenž všechny účastníky konference znepokojil. Bruce byl ředitelem kanadské vládní agentury pro životní prostředí s pravomocemi na úrovni ministra, tudíž zastával pozici, díky níž se své práci mohl věnovat s odhodláním, jež jeho americké kolegy opustilo po Reaganově převzetí Bílého domu. Před odjezdem do Villachu se sešel s lidmi z vedení jedné malé kanadské přehrady s hydroelektrárnou. Fajn, řekl mu jeden z nich, vy vědci jste teda vyhráli. Přesvědčili jste mě, že se klima mění. Ale teď mi řekněte, jak se mění. Znamená to, že za dvacet let bude pršet někde jinde? Bruce si tuto výzvu přivezl s sebou do Villachu: Nuže, přátelé, jste odborníci. Co mu mám odpovědět? Už o tom diskutujete celé roky. Všichni pochopili, o co jde, a nyní potřebují praktické rady. Jak my, lidé ze světa vědy, navážeme dialog se světem praxe?
Ukázka elektronické knihy