zastřít vzpomínky a věci, které vás dlouho sužovaly, pak pře stávaly být důležité. Sotva bych mohl ostatním čarodějům vykládat, jak lituju svých činů. V nejlepším případě by se mi vysmáli. Janě jsem to říkat nechtěl, protože bych ji děsil. Proč jsem to však vyprávěl zrovna jemu, to jsem sám nevěděl. Asi jsem neměl moc skuteč ných přátel a někomu jsem to říct chtěl. Neměl jsem ovšem tak slabou chvilku, abych se mu svěřil s věcmi, kterých lituju. Ještě by se to pak mohlo obrátit proti mně. „Dobrá, nechám výběr lidí na tobě. Nezapomeň, že musíš přebrat Mabrokovo místo. Snad tě budou poslouchat i jeho ča rodějové. To by pro začátek nemuselo být špatné, nemyslíš?“ „To ne. Postarám se o to. Šlo by to samozřejmě líp, kdybyste nečekali tak dlouho. Teď je většina čarodějů pryč. Musím se poohlédnout po těch, kteří zbyli. Doufám, že když někoho za biju ve jménu zákona, abych splnil ty vaše šílené požadavky, tak mi to zase nepřipíšete na vrub.“ „Prostě dělej, co umíš.“ „To budu. A vy mě zatím nechte být.“ „Asi první věc, kterou jsi řekl a zní celkem rozumně,“ kon statoval. „Myslím, že by ses měl podívat na jednu zajímavou knihu. Nechal jsem ji v knihovně na stole.“ Mlčeli jsme a skrze okna dopadalo sluneční světlo, které na nábytku tvořilo světlé obrazce. „Chybí vám?“ zeptal jsem se. David tázavě zvedl obočí. „Manželka…“ „Ani si nedovedeš představit…“ „Ale dovedu,“ přerušil jsem ho. „Věřte, že dovedu.“
J A N A Adam seděl před Klářiným recepčním pultem a žvýkal oblo žený chlebíček. Když jsem přišla, zamračil se, zkontroloval dveře a pak se zmateně podíval na Kláru. „Taky máš pocit, že ti něco uniklo?“ zeptal se.
1 0 0 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281917