98
stala chyba, ne? Nebo jste se rozhodl to udělat už dávno předtím?“ Nerman: „Ne.“ Primer: „OK, takže jste se k tomu odhodlal, když jste se s ní setkal v pátek večer?“ (Ticho) Lundberg: „Kde je teď Emelie?“ Nerman: „Nikdy jsem se s ní nesešel! A nevím, kde je teď! Jste snad oba hluchý?“ Primer: „Nevím, co tím chcete získat, když tady budete sedět a vykládat nám pohádky. My víme, že jste to byl vy. Jak jinak by se vaše sperma dostalo vedle její krve, když jste to nebyl vy? Můžete to vysvětlit?“ Nerman: „Ne.“ Lundberg: „Tohle se nedá odčinit. Když nám ale řeknete, kde Emelie je, může vám to pomoct. Je to pro vás šance udělat správnou věc. Potkal jsem spoustu lidí jako vy, Billy – a všem se ulevilo, když se přiznali.“ Nerman: „Zasranej kreténe.“ Lundberg: „Vyslýchaný ukazuje vyšetřovateli natažený prostředníček, takže si myslím, že si uděláme krátkou přestávku. Dám vám chvíli, abyste si srovnal v hlavě, o čem jsme si povídali, Billy. Výslech byl přerušen v 10:42.“ Policisté dosud dodržují standardní postup, pomyslel si John. Přiměli Billyho, aby popřel, že by byl na místě činu, ještě předtím, než předložili důkaz, který odhalil lež. Když se pak upnul ke své verzi, zatlačili na něho, aby se přiznal, prostřednictvím jemných pobídek a slibů, že se pak bude cítit líp. To, že podezřelý zpočátku svůj čin zapírá, není neobvyklé. Naopak, je to přirozený lidský instinkt. Po letech služby na pozici detektiva z oddělení vražd v New Yorku se u Johna vyvinula určitá skepse vůči podezřelým, kteří se ke všemu přiznali příliš rychle. Obyčejně se jednalo o obětní beránky, kteří se přiznávali ke zločinům jiných. ***
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281867
99
Lundberg: „Pokračujeme ve výslechu Billyho Nermana. Je 11:15. Měl jste čas přemýšlet, o čem jsme spolu před chvílí mluvili?“ Nerman: „Ano.“ Lundberg: „Je tu něco, co byste nám chtěl říct?“ Nerman: „Nevím, co mám říct. Nemám co dodat. Nic jsem neudělal.“ Primer: „Pochopil jsem to dobře? Tvrdíte, že jste toho večera, kdy zmizela Emelie Bjurwallová, byl sám doma. Nesetkal jste se s ní?“ Nerman: „Ne.“ Primer: „Jak je tedy možné, že bylo vaše sperma nalezeno na skále vedle její krve? Můžete nám to vysvětlit?“ Nerman: „Někdo ho tam musel narafičit. Jak to mám sakra vědět?“ Primer: „Chcete říct, že někdo záměrně umístil na tu skálu vaše sperma?“ Nerman: „Já to, do hajzlu, nevím.“ Primer: „Měl jste sexuální styk s někým, kdo by tak mohl získat vaše sperma?“ Nerman: „Cože?“ Primer: „Ta otázka není tak složitá – spal jste s někým, předtím než Emelie zmizela?“ Nerman: „Ne, nespal.“ Primer: „V tom případě mě opravdu nenapadá způsob, jak tam to sperma někdo mohl nastražit.“ (Ticho) Lundberg: „Billy, my chceme vědět jedinou věc: kde ta dívka je. Když nám to povíte, uděláme si dlouhou přestávku. Můžete dostat něco k jídlu a pití. Bude pro vás lepší, když s námi začnete spolupracovat.“ (Ticho) Primer: „Důkazy nelžou. Ne zeměkouli neexistuje jediný člověk, který by uvěřil tomu, co nám tady vykládáte. Vaše jediná šance je říct nám po pravdě přesně to, co se stalo. Pomůže vám to u soudu.“ Nerman: (neslyšitelně)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281867
100
Lundberg: „Chápete, co vám říkáme? Tohle je vážné. Chci, abyste mi řekl, kde ta dívka je.“ Nerman: „Už toho mám dost! Spolehněte se, že vás zažaluju za zastrašování a obtěžování.“ John si přečetl i pozdější výslechy. Frustrace vyšetřovatelů citelně narůstala a on chápal proč. Přepisy vypadaly skoro jako duplikáty pouze s nepatrnými změnami. Výhrůžky Billymu, pokud zůstane zatvrzelý, nabíraly na intenzitě, a odměny, pokud promluví, byly stále štědřejší. Billy ale neochvějně trval na své verzi a stále prohlašoval, že je nevinen. Jediné, na co změnil názor, bylo, jestli chce mít právního zástupce. Od druhého dne měl při každém výslechu veřejného obhájce. Jeho odpovědi na otázky se tím ale nezměnily. John klikl na Nermanovu fotografii, která byla pořízena těsně předtím, než byl zatčen. Zobrazovala rozmrzelého mladého muže, který se díval do objektivu s odvážným výrazem „nezájem-seru-na-to“, který člověk obyčejně mívá, když mu je kolem dvaceti. Snažil se najít v jeho tváři nějaké podobné rysy, ale brzy si uvědomil, že se od něj mladík hodně liší. Billyho pleť byla mnohem tmavší a obličej kulatější než Johnův. I oči byly jiné. Zatímco John měl zelenohnědé, ty na fotografii byly jednoznačně tmavě hnědé. Vlasy, na druhé straně, byly až nápadně podobné. Nepoddajné černé kudrliny byly stejné jako jeho, než je ostříhal a oholil. John se snažil vzpomenout si na svého bratra, ale v hlavě mu vytanula jen jakási nesourodá koláž obrázků. Oni dva na hřišti, tehdy když Billy spadl z houpačky a poranil si koleno tak vážně, že s ním museli jet do nemocnice. Oslava narozenin, kam je matka donutila si vzít příšerné stejné košile s obrázky lvů. A ta hnědá manšestrová pohovka, kde se vždycky stočili do klubíčka a schovali pod deku, když se jejich rodiče hádali. John přitiskl ruce na malé bratrovy uši, aby ho ten křik a nadávky nevystrašily.
Ukázka elektronické knihy