něco v nepořádku. „Stalo se vám něco?“ zeptal se tiše. „Ech, no … potřebuji jít na WC,“ spásná myšlenka, jak odsud zmizet. „Prosím! Pojďte za mnou,“ dovedl mě na záchod. Pravděpodobně tato místnost nebyla na zámku jen jedna. Stačilo vyjít na chodbu a byli jsme na místě. Vstoupím do malého záchodku, kde na zdi visel držák na ručníky a malinkaté umyvadélko, takový ten půlkruh. Ručník nikde, ale to mi bylo jedno. Stejně se mi na záchod nechtělo. Zajímalo mě jen okno … pochopitelně malé a zamřížované. Vyjdu smutně ven … a pochopitelně stál hostitel na fleku. Útěk se nekonal, ale šlo se do jídelny. Zapřísahala jsem se, že nepolknu ani sousto a nevypiju ani doušek vody. Určitě mě chtějí omámit a pak … hrůza pomyslet. Jídelna … krása, škoda, že z toho lesku už nebudu nic mít. Naleštěné parkety, na kterých stál obří podlouhlý stůl, tmavě zelené sametové, nařasené závěsy krášlily čtyři okna velké od zemi ke stropu, obří křišťálový lustr se skvěl na stropě ve středu místnosti, nechyběl mohutný krb. Na stole bylo skvostně protřeno pro tři lidi. To mě překvapilo. Usadil mě uprostřed, což znamenalo, že budu od něho sedět asi tři metry … což mi rozhodně nevadilo. Přemítám, který to třetí host bude přivítán. Odešel. Není na co čekat. Rychle se postavím a spěšným krokem odkráčím do vedlejšího pokoje, a dalšího a dalšího … otevírám jedny dveře za druhými, až skončím v pokoji bez dveří. Konec. Můžu se klidně vrátit zpátky, jsem ve slepé uličce, lepe řečeno ve slepém pokoji. Kdeže jsou venkovní dveře?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281808