něco v nepořádku. „Stalo se vám něco?“ zeptal se tiše. „Ech, no … potřebuji jít na WC,“ spásná myšlenka, jak odsud zmizet. „Prosím! Pojďte za mnou,“ dovedl mě na záchod. Pravděpodobně tato místnost nebyla na zámku jen jedna. Stačilo vyjít na chodbu a byli jsme na místě. Vstoupím do malého záchodku, kde na zdi visel držák na ručníky a malinkaté umyvadélko, takový ten půlkruh. Ručník nikde, ale to mi bylo jedno. Stejně se mi na záchod nechtělo. Zajímalo mě jen okno … pochopitelně malé a zamřížované. Vyjdu smutně ven … a pochopitelně stál hostitel na fleku. Útěk se nekonal, ale šlo se do jídelny. Zapřísahala jsem se, že nepolknu ani sousto a nevypiju ani doušek vody. Určitě mě chtějí omámit a pak … hrůza pomyslet. Jídelna … krása, škoda, že z toho lesku už nebudu nic mít. Naleštěné parkety, na kterých stál obří podlouhlý stůl, tmavě zelené sametové, nařasené závěsy krášlily čtyři okna velké od zemi ke stropu, obří křišťálový lustr se skvěl na stropě ve středu místnosti, nechyběl mohutný krb. Na stole bylo skvostně protřeno pro tři lidi. To mě překvapilo. Usadil mě uprostřed, což znamenalo, že budu od něho sedět asi tři metry … což mi rozhodně nevadilo. Přemítám, který to třetí host bude přivítán. Odešel. Není na co čekat. Rychle se postavím a spěšným krokem odkráčím do vedlejšího pokoje, a dalšího a dalšího … otevírám jedny dveře za druhými, až skončím v pokoji bez dveří. Konec. Můžu se klidně vrátit zpátky, jsem ve slepé uličce, lepe řečeno ve slepém pokoji. Kdeže jsou venkovní dveře?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281808
Vlastně ani netuším, v jakém jsem patře. Pořád jsme chodili nahoru a dolů. Poslední pokoj byl velmi zvláštní jen krb a tmavě hnědé závěsy, jinak nic, ani lustr ba obyčejná žárovka. Na krbu byly čtyři rámečky s fotografiemi. Kouknu se a musela jsem se hodně ovládat, abych nezařvala od hrůzy. Na každé fotografii byla truhla a v ní ležela poměrně mladá žena. Čtyři mrtvé ženy … věk … kolem čtyřicítky. Musím odtud, odtud … cítím kolem sebe pach krve. Já to tušila, že tu nemám lozit. „A tady jste,“ vylekal mě jeho hlas. Pojďte,“ chytil mě podpaží, „něco vám ukážu, když už jste tady.“ Já se ovšem nehnula z místa. „Kdo jsou ty ženy v těch rakvích,“ zachraptím. „Jedna je moje žena, druhá její sestra, třetí … to není důležité,“ táhl mě ven. Pro něho to nebylo důležité, ale pro mě ano … ovšem měla jsem strach se už o tom bavit. Šli jsme zpět do jídelny, než jsme tam došli, zastavil se v pokoji, který dle vybavení sloužil jako odpočívárna pro mladou komtesu. Velké zrcadlo, se stolem pro líčidla, nechyběl ani taburet, pohovka, psací stůl, nádherný lustr, krb … styl – francouzské baroko Ludvíka XIV., na zdi visel jen jediný obraz a k tomu mě přivedl. Nechybělo málo a padla jsem do mdlob. Dokonce mě musel zachytit, tak se mé tělo při pohledu na portrét mladé ženy zachvělo. „Chápete, proč jsem si vás tady přivedl?“ Koukala jsem do očí … do svých očí. Na mistrně namalovaném obrazu jsem byla já, jáááááááááááá … ovšem oděná do roucha asi z konce 18. století. To není možné, ta podoba. Proč zrovna já? Udělalo se mi nevolno, klesla jsem na pohovku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281808
„Jak jsem vás poprvé spatřil, tak jsem si myslel, že má práprateta Anna vystoupila z obrazu a přišla za mnou. Byla to velmi vznešená a společensky založená žena. Nikdy nereptala, když ji jako 15-letou rodiče vydali za 55letého bohatého, ale ošklivého Jana Chotka z Choczkowa. Když pak jako 33letá ovdověla, oblékla si černé šaty a už je nikdy nesvlékla. Nervalo dlouho a do jejího života vstoupil druhý muž Jiří z Vartenberka. Vzali se … o lásce se nedalo mluvit, ale navzájem se tolerovali. Porodila svému druhému muži dvě děti, ale ani jedno se nedožilo více jak tři let. Snad tato neblahá skutečnost zapříčinila, že se Anna zamilovala do mladého malíře, který maloval tento obraz. V každém případě to muselo být hodně silné, když se 37letá, silně věřící katolička zapletla s 19-letým mladíkem!!! Riskovala nejen svou pověst dokonalé dámy, ale i věčné zatracení. Svou nevěru se ji dařilo utajit sotva tři měsíce. Jen vše vyšlo najevo, Vartenberk v souboji mladíka, který uměl jen štětec ovládat, ni zbraň zabil,“ hrabě se odmlčel. „A, a co se stalo s Annou?“ prám se vyděšeně. „Záhadně zmizela. Nikdo neví kam, Vartenberk tvrdil, že ho opustila s jiným milencem, ale nikdo tomu nevěřil. Šeptalo se, že ji zazdil na starém hradě po předcích, kde ji uvrhl do vězení.“ Oblilo mě horko, asi se chudera také sama sebe ptala, proč zrovna já. Díky tomuto strastiplnému vyprávění jsem málem zapomněla na rakev. To už mě, ale vedl do jídelny, kde seděl u stolu na kolečkovém křesle s teplou dekou přes nohy velice stařičký pán. „To je můj strýc, kníže Jan Tetoura ze Zátvoru. Nemá se o chudáka, kdo starat, tak jsem si ho vzal k sobě. Strýčku to je ta dáma, co je tolik podobná Anně,“ stojíme vedle knížete.
Ukázka elektronické knihy