Taký je život. Všici nemůžeme být inženýři. Bratr se stal bílou ovečkou a já černou ovcí rodiny. Přec ho mám tuze ráda a nikdy bych mu nepřála nic zlého. Naštěstí závist a nenávist mě obešla svinským krokem. Neb už dávno vím, že nenávist je hněv zastydlý, hněv bezmocných. Vzpomínám si na jednu velmi trapnou příhodu s naší babičkou. Přišel den, kdy byla v dobrém rozmaru a jala se rozdávat po vsi starožitnosti. Pravidelně jsme staroušky navštěvovali, a tudíž matce neušlo, že zmizely skříňové hodiny, obraz namalovaný místním rodákem, který stoupal rok od roku na ceně. Starožitný stolek, dvě bečky z jednoho kusu dřeva vydlabané a další věci. Snažila se přinutit otce, aby artefakty dovezl zpět. Ten rázně odmítl a máti stočila svůj zrak na mě. Rázně jsem odmítla … táhla jsem za sebou žebřiňák a za mnou kráčely do nekonečna se hádající bába a máma. Takovou ostudu jeden hned tak nezažije. To nekonečné vysvětlování, proč a jak se věci mají. Nechtěl se nikdo se starožitnostmi rozloučit. Neobešlo se to bez vyhrůžek, ponižování a křiku. Tolik povyku pro staré harampádí. Být tak o svém chlebě, tak máma se mnou nepohne a mohla by si obcházet sousedy dodnes. Konečně jsme klepaly na poslední dveře jistého pána učitele na důchodě. Distingovaný pán se taktéž neměl chuť rozloučit se skříňovými hodinami. Velmi uctivě, ale důrazně stále opakoval dokola: „Ale milé dámy. Přijímat dary je přece lidské. Ale odebírat darované věci je nedůstojné. Měly byste se stydět. Já už do zdi skobu zasadil a stěnu, tak zhyzdil. Co já na skobičku pověsím? Krutě jste zasáhly do mého osobního života.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281806