Přede dveřmi se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, ale nepomohlo to. Třásly se mu prsty, když odemykal. Vstoupil. Kabát na stejném místě, ale boty! Boty byly pohozené jinak. Tak přece měl pravdu! Vešel, žena ho pozdravila, on jen kývl a zmizel v koupelně. Nemohl mluvit, cítil, jak se mu nedostává dech. Zavřel oči, nechtěl se dívat do zrcadla. Uklidnil se, vyšel ven, posadil se v kuchyni a dělal vše jako každý jiný den. Srdce mu divoce tlouklo. Seděl a díval se na ni, jak sklízí nádobí. Mobil ležel vedle ní na lince u hrnečku s rozpitou kávou. „Jak ti to šlo?“ „Něco jsem udělal,“ odpověděl. „Nenastydl jsi tam?“ „Proč?“ „Máš takovej hlas.“ Pak se odhodlal a zeptal se, jak se měla ona. Normálně, jako vždycky. Trochu uklidila v předsíni a kolem botníku. Zbystřil. To znamená, napadlo ho ihned, to znamená, že možná nikde nebyla, uklízela, proto hýbala botami. Nebo byla venku a stihla uklidit. Nebo obráceně. Musím být důslednější, řekl si. Když večer usnula, vstal a prošacoval kabát. Nic podezřelého nenašel. Zkusil kabelku. Vyklouzla mu z nejistých rukou a pleskla o lino. Chvíli napjatě naslouchal, naštěstí bylo ticho. Pak ji otevřel a prohrabal. Nic.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281802