Přede dveřmi se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, ale nepomohlo to. Třásly se mu prsty, když odemykal. Vstoupil. Kabát na stejném místě, ale boty! Boty byly pohozené jinak. Tak přece měl pravdu! Vešel, žena ho pozdravila, on jen kývl a zmizel v koupelně. Nemohl mluvit, cítil, jak se mu nedostává dech. Zavřel oči, nechtěl se dívat do zrcadla. Uklidnil se, vyšel ven, posadil se v kuchyni a dělal vše jako každý jiný den. Srdce mu divoce tlouklo. Seděl a díval se na ni, jak sklízí nádobí. Mobil ležel vedle ní na lince u hrnečku s rozpitou kávou. „Jak ti to šlo?“ „Něco jsem udělal,“ odpověděl. „Nenastydl jsi tam?“ „Proč?“ „Máš takovej hlas.“ Pak se odhodlal a zeptal se, jak se měla ona. Normálně, jako vždycky. Trochu uklidila v předsíni a kolem botníku. Zbystřil. To znamená, napadlo ho ihned, to znamená, že možná nikde nebyla, uklízela, proto hýbala botami. Nebo byla venku a stihla uklidit. Nebo obráceně. Musím být důslednější, řekl si. Když večer usnula, vstal a prošacoval kabát. Nic podezřelého nenašel. Zkusil kabelku. Vyklouzla mu z nejistých rukou a pleskla o lino. Chvíli napjatě naslouchal, naštěstí bylo ticho. Pak ji otevřel a prohrabal. Nic.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281802
„Jdeš na zahradu?“ zeptala se ho u snídaně. „Chtěl jsem si dneska trochu odpočinout,“ řekl a věděl, že se pouští do velmi nejisté hry. „Klidně jdi, já se dnes nějak necítím, asi si lehnu.“ „Mám ti pro něco skočit?“ „Nemusíš,“ řekla a čekala, co její muž odpoví. Václav vytušil, že dneska by se to mohlo rozseknout. „Nechceš jít se mnou? Přišla bys na vzduch…“ Překvapeně se na něj podívala, a než se zmohla na odpověď, zvedl se od stolu a otevřel lednici. „Vezmu si něco a jdu.“ Zase neudělal nic a nevydržel do doby, kdy se měl vrátit. Odešel ze zahrady v předstihu a tlak v břiše, který se dostavoval pokaždé, když si představil, že jeho žena za někým chodí, byl víc a víc nesnesitelný. Přijdu domů dřív, překvapím ji. Nebo usvědčím, že někde byla, když bude byt prázdný. Ale od tohoto záměru upustil. Že by někde byla, nic nedokazuje. Jen by tak zbytečně vzbudil podezření. Už tak má pocit, že žena něco tuší. Zkoumavě se na něj dívá a vyptává se ho, co mu je. Rozhodl se, že to udělá jinak. A udělal. Celou hodinu a půl, o kterou chtěl být dřív doma, stál nedaleko domu a pozoroval v obou směrech chodník. Ale nic. Navíc si připadal zranitelně. Kdokoli ho může vidět z okna nebo může někoho potkat. Lidi se v ulici celkem znají, co by řekl? Odemkl dveře, kabát opět na svém místě, boty zdánlivě taky. Vzal je a otočil. Na jedné podrážce
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281802
bylo trochu hlíny. Ráno byly skoro čisté. Takže byla venku. Pocítil nevolnost, roztřásly se mu ruce. Položil boty, oblečený vešel do obýváku a těžce dýchal. Sledovala televizi, mobil na stolku. Stál opřený o futra, díval se na ni a nebyl schopen slova. „Je ti něco?“ zeptala se. Posadil se na opačný konec gauče a funěl. „Tobě je špatně?“ Mlčel. Chtěl jí všechno říct, vychrlit to na ni, donutit ji mluvit, aby se přiznala, ale nešlo to. „Tak si lehni. Musím na záchod,“ zvedla se a odešla. Mobil si vzala s sebou. Když se vrátila, byl už Václav klidnější. „Jak ses měla?“ „Normálně.“ „To tě neláká se jít aspoň na chvíli vyvenčit, když nemůžeš chodit do práce?“ „Jsem doma ráda.“ V tu chvíli se mu téměř zatmělo před očima. Kdyby doznala, že se byla projít, mohla by to být pravda a všechno by to mohlo být jen velké nedorozumění. Ale když lže, musí k tomu mít pádný důvod. Do večera nepromluvil, jen ležel. Na otázky neodpovídal. Poslední šance, řekl si. Večer to zkusím, pohladím ji, políbím, přitulím se… Počkal, než šla spát, pak se vykoupal a vlezl si k ní. Byla k němu otočená zády.
Opatrně vsunul ruku pod peřinu a pokusil se ji obejmout.
100
Ukázka elektronické knihy