JULIA JAMESOVÁ
departmentu Přímořské Alpy a vypnul motor. Jediný pohled na Taru zabořenou do pohodlného sedadla spolujezdce mu prozradil, že udělal dobře, když se rozhodl vzít jí do přírody a mimo luxusní čtvrti rozprostírající se bezprostředně nad Středozemním mořem. Tady v kopcích byl božský klid. „Jak se mi tu líbí?“ vydechla okouzleně. „Je tu nádherně, Marku. Kamenná městečka, kterými jsme projížděli, jsem znala jen z fotek a vždycky jsem se chtěla nějakým projít. Ve skutečnosti jsou ještě mnohem půvabnější než na fotkách. Ráda bych si nějaké prohlédla důkladněji.“ Usmál se na ni. „Báječný nápad. Do jednoho městečka opodál jsem tě chtěl vzít na oběd. Máš hlad?“ „Ohromný.“ Marc nastartoval motor a vůz s otevřenou střechou se rozjel klikatou silničkou dolů. O chvíli později už seděli u venkovních stolků před malou rodinnou restaurací na náměstí s kašnou a rozložitým platanem, pod kterým odpočívala velká bíločerná kočka. Zatímco čekali, než jim v kuchyni připraví grilovanou pražmu s dušenou zeleninou, objednal Marc dvě sklenky suchého bílého vína a džbánek s vodou a plátky citronu. „Na co si připijeme?“ zeptal se Marc. Tara zvedla sklenku proti slunci a zadívala se na třpytící se víno. „Na úspěšně zvládnutou práci?“ navrhla. Mark přimhouřil oči. „Na dobré konce,“ řekl. „A na ještě lepší začátky.“ Znamenají něco jeho slova? pomyslela si. Myslí těmi lepšími začátky něco konkrétního? Mohl by tím myslet snad dokonce… Nás dva? Nesmysl. Žádní vy dva neexistuje. Přestaň si dělat naděje jenom proto, že na tebe jeho úsměv působí 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281791
ZASAŽENI SLUNCEM
silněji než tohle vynikající víno a že ti vůně jeho kůže stoupá do hlavy a způsobuje ti závratě. Tara postavila sklenku na stůl a usmála se. „Pověz mi něco o sobě,“ řekla. „Vyrostl jsi tady na jihu Francie?“ „Částečně,“ odpověděl Marc. „Odmalička jsem tu trávil spoustu času a považuji jih Francie za svůj domov stejně, jako za něj považuji Paříž. Ke Cap Pierre mám ale přece jenom speciální vztah.“ „V jakém smyslu?“ „Vilu nechal před válkou postavit můj pradědeček. Když vidím, jak vypadá Azurové pobřeží v současnosti, jak jsou skoro všude luxusní domy, butiky, po celý rok tam jezdí turisté, musím ocenit pradědečkovu prozíravost. Cap Pierre je jedno z mála míst, která si zachovala svůj klid a malebné kouzlo i dnes. Stále to na něm vypadá jako na Riviéře za starých dobrých časů, které já můžu znát ale jenom z vyprávění.“ Tara se napila vína. „Jaké to byly časy? Kromě toho, že byly dobré?“ „Podle toho, co jsem slýchával, to byly časy prodchnuté nadějí a tvůrčí atmosférou. Po válce lidé začínali znovu pomalu žít, bavili se a plnými doušky vdechovali svobodu. Na Riviéru se sjížděli všichni možní umělci. Malíři, spisovatelé, básníci, filmaři a hudebníci a můj pradědeček bohémský životní styl zbožňoval. Zval prý do vily každého umělce, který měl zájem přijet, a nechával je tam tvořit. Za umělci se tam samozřejmě sjížděly i jejich múzy,“ dodal Marc s pobaveným zablýsknutím v očích. „Muselo to být báječné období,“ téměř se zasnila Tara. „Svobodomyslné a inspirující. I když… nejspíš také trochu divoké.“ Marc se zasmál. „Rozhodně bylo divoké. Když vilu zdědil můj dědeček, doba se zas posunula o kus dál a pro umělce začínalo být na Azurovém pobřeží 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281791
JULIA JAMESOVÁ
draho. Dědečkovi byl kromě toho svět umění spíše vzdálený. Neměl tak divoký temperament jako pradědeček. Byl klidnější a uvážlivější a jeho syn, můj otec, zrovna tak.“ Tara pokývla hlavou a zaujatě poslouchala dál. Poprvé s Markem mluvila tímto způsobem a zjišťovala, že se jí to líbí. „Vlastně bych řekl, že poslední velký bohém v naší rodině byl právě pradědeček. Jeho potomci jsou vesměs racionálně smýšlející lidé.“ „Včetně tebe?“ opáčila lehce. „Včetně mě,“ zazubil se Marc. „Já jsem možná svým způsobem nejracionálnější ze všech, protože jsem musel dospět příliš brzy. Dřív, než bych si to sám přál. Občas se ve mně perou různé emoce, ale rozum většinou zvítězí. Tak, jak se to od bankéře čeká.“ „Co se stalo?“ zvedla Tara obočí. „Myslím tím, proč jsi musel dospět příliš brzy?“ Přes tvář mu přelétl stín. „Když mi bylo dvacet tři let, oba moji rodiče zemřeli. Zabili se při pádu vrtulníku.“ „Ach Marku,“ zamumlala Tara, „to je mi líto. Muselo to být pro tebe těžké.“ „Ano,“ bylo jediné, co v první chvíli dokázal odpovědět. Teprve posléze dodal: „Už je to dlouho, ale některé věci nikdy úplně nepřebolí.“ „Ne,“ zamumlala. „Vím, že moje zkušenost se nedá s tou tvojí srovnávat, protože moji rodiče jsou stále naživu, ale velkou část mého dětství i dospělosti jsem vyrůstala bez nich. Znám ten pocit, kdy je člověk potřebuje u sebe, ale oni…“ Tara pokrčila posmutněle rameny. „Oni tam nejsou. Jeden čas jsem jim to měla za zlé, ale nejspíš nemohli jinak. Kvůli práci museli jet tam, kam dostali nařízeno.“ „Co tvoji rodiče dělají?“ zajímal se Marc. „Pracují v armádě. Většinu času se o mě starali 100 Ukázka elektronické knihy