Kapitola 60
„Bruce Lee hadra,“ řekl napůl obdivně, napůl ironicky Hota na Saranovu adresu, když uložili opilou a pomlácenou Reginu do Markovy postele. Majorovi už nestálo za to vracet se do Třince, a tak se dohodli, že přece jenom přespí v Jablunkově. Brzy ráno pojede navštívit Sadovského. Jen co dorazí Ožana s Gomolou, kterým před chvílí volal. „Jak mohli takového blázna, jako jsi ty, zaměstnat u policie? A ještě mu svěřit velení týmu kriminalistů? Nedělají tam u vás náhodou psychotesty? Dyť ty jsi jak Riggs ze Smrtonosné zbraně,“ pokračoval Wruna. Seděli v obýváku a kouřili, tentokrát Marek ubalil oběma jointy. „Když víš, co chtějí slyšet,“ začal se malý rváč chechtat. „Ty jsi úplný magor,“ Hota se taky rozesmál na celé kolo. Cítil, jak v něm napětí povoluje. „Neřvi tak, vole, ať nevzbudíš ten svůj zrzavý úlovek.“
Kapitola 61
Zaparkovali na odstavné ploše před domkem Sadovských. Saran přijel svou oktávkou přímo od Marka, jeho operativci služební fabií kombi. Major ještě večer volal nadporučíkovi Heczkovi, aby si zjistil, kdy v místním kostele začíná dopolední nedělní mše pro Čechy. Netušil, zda Sadovští chodí do kostela, ale nechtěl je minout, takže do Městské Lomné dorazili před osmou. Na kolizi s kostelem jej upozornil Marek, on sám místní zvyky neznal. Surikata tentokrát na značce nestála, všude panoval klid, zahrada i dům působily osaměle. Že by nechodili na devátou, ale na sedmou jako Poláci? ptal se v duchu sám sebe vyšetřovatel. Došlo mu, že si národnost manželů nezjišťoval. Taky nemuseli chodit do kostela vůbec. Policisté prošli nezamčenou brankou a po dlážděném chodníku se blížili k dvoupodlažní kostce omítnuté šedým brizolitem. Psa
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281594
Sadovští patrně neměli, jinak by už na ně se štěkotem dorážel. Zazvonili u dveří. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát. „Obejdu barák zleva, podívám se do garáže,“ řekl Saran. „Radime, ty to obejdi přes zahradu z druhé strany a zkontroluj stodolu. Sejdeme se na dvorku za domem.“ Prošel kolem domu za poslední týden několikrát, takže získal hrubou představu o tom, kde se zmiňované objekty nacházejí. „Libore, ty se poptej nejbližších sousedů, jestli nešli Sadovští do kostela nebo kde vlastně jsou.“ Jedno křídlo dveří garáže bylo pootevřené. Saran vstoupil dovnitř. Chvíli trvalo, než jeho oči přivykly šeru. Červená Jawa 150 se stříbrným chladičem a poznávací značkou na boční straně blatníku vypadala, že na ní od kolektivizace venkova nikdo nejezdil. Železné regály podél stěn obsahovaly úctyhodnou sbírku starých krámů. Kdyby tu našel rezavý hák, na kterém pověsili za žebro Jánošíka, vůbec by se nedivil. U otřískaného zeleného ponku vzadu u stěny stál vysoký šedovlasý muž v hnědých manšestrácích a zelené montérkové blůze. Byl k němu otočený zády. Marek Hota popsal Sadovského jako neškodného dědulu s příznaky demence. Totéž řekl Gomola, který se s ním setkal minulou sobotu. Prý byl duchem nepřítomný a odpovídala za něj manželka. Zpoza motorky vyčuhovaly hubené nohy v rozšmajdaných střevících. Saran udělal úkrok stranou, aby viděl za jawu. Na betonové podlaze ležela Sadovská. Vypoulené oči, vyhřezlý fialový jazyk a drát obtočený kolem krku přesvědčivě dokazovaly, že žena už za nikoho odpovídat nebude. „Jedna vražda vám nestačila, pane Sadovský?“ řekl major, aniž by čekal odpověď. „Ty víš hovno, synku,“ přece jen zareagoval muž, který se v tu chvíli otočil k Saranovi čelem a namířil na něj brokovnici. Sadovský měl hluboký, zastřený hlas, chladný pohled a v očích žádné stopy po demenci. Tvářil se odhodlaně. Major si předtím pušky nevšiml, ale bylo mu jasné, že pokud do garáže nevkročil bez tasené pistole, je to teď stejně fuk. Nevěděl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281594
to přesně, ale úsťovou rychlost projektilu u tohoto typu lovecké zbraně odhadoval tak na čtyři sta metrů za sekundu, a k tomu rozptyl broků. Takže hleděl do dvojitého ústí pušky a jeho šance vyhnout se účinkům střely byla nulová. Zůstal tedy stát bez hnutí, nic jiného mu stejně nezbývalo. Byl relativně v klidu a mozek mu pracoval dál. Jediné, čeho se obával, bylo, že sem hlučně vrazí Ožana nebo Gomola a začne nekontrolovatelná střelba s předem jasným koncem. Nenapadlo ho vzít na dědka zásahový tým. „To je možné, dědo, ale vím, že jste chladnokrevně zavraždil Husarovou kvůli něčemu, co vás možná léta trápilo, ale všem ostatním je to dneska srdečně fuk. Taky vidím, že jste uškrtil svou manželku. Proč, to mi možná povíte sám. Taky vím, že vám Husarová vyhrožovala zveřejněním seznamu účastníků přepadení nádraží v Mostech v srpnu třicet devět, kde byl váš otec zapsaný jako vrah dvou dělníků,“ řekl Saran. Sadovský mlčel, jen dál mířil brokovnicí na majorovu hruď. Musím starocha ukecat, nejspíš je to moje poslední možnost předvést, že jsem taky chytrý kluk, ne jenom magor Riggs, napadlo Romana a málem se tomu zasmál. Pokračoval. „Smutné je, že Husarová vás chtěla jenom postrašit, protože jste jí vyhrožovali soudem. Ten seznam jsem našel, je to bezcenný list papíru. A vsadím se, že v kronice, kterou jste ukradl, žádné záznamy o vaší rodině nejsou. Mimochodem, kde ji máte?“ „Spálil jsem ji,“ zachrčel. Zdálo se, že ho to garážové divadlo baví. „A kurva,“ vypadlo ze Sarana. Hota se zblázní, až se to dozví. Pal to čert. Teď musí žvanit dál a něco vymyslet. „Tou pistolí jste už jednou zabil. Jako kluka vás odvedli do wehrmachtu, bylo vám čtrnáct. Přežil jste nálet u Lince, kde jste kopali zákopy. S kamarádem Borským z Hrádku jste se vrátil domů živý, ale cestou jste zažili hrozné věci. Taky jste zabil zraněného esesáka, kterého jste střelil do spánku jeho vlastní pistolí. A tou jste popravil i Husarovou.“ „Ty víš hovno, synku. Dneska se máte jak punczki w maśłe. Nemáte představu o tom, co jsme zažili. Za vojny i po ní. Jak mě 102
Ukázka elektronické knihy