98
(a) Je explicitně založena na syntaxi, která se dnes při konfrontaci syntaktických přístupů nazývá „syntax závislostní“. To je podtrženo ve Šmilauerově učebnicové podobě syntaxe (Učebnice větného rozboru, dále UVR, 1. vydání 1955), kde autor zavádí grafické znázornění větných struktur (viz níže odd. 3). (b) Jako samostatné prvky do závislostního grafu (rozboru) vstupují pouze slova autosémantická. Grafické znázorňování v UVR se od dnešního přísně formálního vymezení závislostního grafu (stromu) liší v zachycení vztahu mezi subjektem a predikátem; v této dvojici podle Šmilauera není žádný člen řídící ani závislý, „oba jsou rovnocenné a navzájem se předpokládají“ (NS, 1947a, s. 42n.).4 Pro zachycení koordinace, pro niž selhávají i moderní postupy závislostní syntaxe, a pro zachycení vztahů v zanořených vedlejších větách používá Šmilauer konvenci orientovanou na překonání didaktických obtíží (viz i (c) níže). V závislostních grafech Šmilauerových se odrážejí jak vztahy strukturní (vztah člen řídící – závislý), tak vztahy slovosledné projevující se v pořadí větných prvků promítnutých na lineární osu. (V tom se Šmilauer liší od Tesnièrových stémat, viz níže odd. 3.) (c) Aspekty didaktické Šmilauer vždy zdůrazňoval, v tom se neodlišoval od svých předchůdců, svědčí o tom mj. i mnohonásobné vydání UVR (prameny se v uvádění jejich počtu liší; pokud lze vydání označovaná jako dotisk počítat, bylo jich osm, tři z nich jsou autorem označována jako „upravená“). UVR je rozdělena do tří kol podle stupně složitosti vykládaného jevu: v 1. kole se podávají základy větného rozboru aplikované na větu dvojčlennou, v 2. kole se vykládají typy vět jednočlenných, modalita a obtížnější větné vztahy jako parenteze a další jevy jako elipsa, zápor apod., ve 3. kole přicházejí na řadu zdůrazňovací prostředky a další zvláštnosti a nepravidelnosti ve větné stavbě. U studenta, který aspiroval na hodnocení výborně, Šmilauer předpokládal znalost všech tří kol; na to, aby student prospěl, musel zvládnout alespoň kolo 1. Velký byl i Šmilauerův podíl na diskusích o středoškolské výuce češtiny, a to jak přednáškový, tak publikační.5 V NS (1947a) je návod ke grafickému znázorňování větné stavby použit jenom jako klíč ke cvičením (s. 416n.) s poznámkou „pro potřeby školy“. (d) V současné době, kdy se někdy zbytečně zdůrazňuje rozdíl mezi syntaxí větněčlenskou a valenční (viz např. Hrbáček, 1997, Uličný, 2013), není od věci připomenout, že Šmilauer už v NS (1947a, s. 256) o příslovečném určení říká, že „může být doplňující, tj. nutné, nikoli vazebné; nebo určující“. Jako příklad na první typ VŠ uvádí usadili se v Čechách, choval se hrubě, pro druhý typ pak později se usadili v Čechách, nadával hrubě. Tyto příklady přímo navozují pozdější interpretaci příslovečného určení jako valenčního, konstitutivního členu věty: lokální určení u slovesa usadit se je „doplňující“ i při souvýskytu s jiným příslovečným určením (později), hrubě je „doplňující“ u slovesa chovat se, „určující“ u nadávat. Přestože se u Šmilauera nevyskytuje ani pojem, ani termín „valence“ (viz i odd. 3 níže), lze uvedenou dichotomii chápat jako korelát této dvojice směřující k valenční teorii. Domníváme se totiž, že překážkou 4 5
Dodejme jen, že v NS (1966, s. 463) autor – sice v jiném kontextu – připomíná, že ztotožňování shody se závislostí je mylné, a pokračuje „shoda je formální jev, který může mít různé funkce“. Úplnou Šmilauerovu bibliografii podává Šmejkalová (2015, s. 566n.).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281458