Ema, která seděla vedle něj, ho uznale poplácala po rameni: „Dost dobrá básnička.“ Najednou se ozvalo pomalé, ale hlasité zatleskání. Všichni se s hrůzou podívali, kdo si to dovolil. Když zjistili, že Filipovi tleská sám mecenáš, byli v šoku. Jako první se k němu přidal Richard Raus. A pak už to bylo, jako když se utrhne lavina. Přidaly se děti i celý štáb. Mecevila se otřásala bouřlivým potleskem. Filipova maminka už ničemu nerozuměla. Myslela si, že si tou troufalou básní sám pod sebou podřezal větev, ale zřejmě se to všem líbilo. Leon, který nastoupil po Filipovi, to měl těžké. Se svým vycpaným hrabošem, se kterým si dal takovou práci, teď vypadal směšně a uboze. Zvedl hraboše obřadně do výšky, aby ho všichni viděli, a vtom nebohému zvířeti upadlo očičko. Tobiáš vyprskl smíchy: „Jednookej krasavec, ale hlavně, že má na krku mašli!“ Pár dětí se k němu přidalo a rozhihňaly se. Ponížený Leon lezl po čtyřech a hledal ztracený korálek. Našel ho u nohou Richarda Rause. Natáhl se pro něj, ale Raus na něj pohotově šlápl špičkou boty. Sehnul se, vytáhl z pod boty korálek, dal si ho mezi palec a ukazováček, podíval se skrz něj na Leona a s vážnou tváří pronesl: „Ti hraboši mají takový skleněný pohled…“ Pak si dal korálek na dlaň a cvrnkl ho kamsi do dálky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281296