možné odlišit vysoce pokročilou technologii, tedy robota, od skutečného člověka. Každé možné řešení problému, které interakcí s lidmi a prostředím vzniká, nachází Asimov v předprogramovaných rozdílech mezi lidmi a roboty; v tomto případě Asimovovy tři zákony robotiky. Pokud by však skutečné rozdíly téměř neexistovaly, jak odůvodníme rozdílné zacházení s člověkem a s robotem? Nicméně ať už jsou filozofické otázky jakékoliv, faktem zůstává, že stroje, které využíváme, se stávají stále inteligentnějšími, sofistikovanějšími, a dokonce i více a více připomínají lidské bytosti. Takový vývoj potom pochopitelně vyvolává řadu důležitých otázek, které právníci v různých oblastech práva musejí nebo budou muset řešit. Právo bude muset téměř jistě přijmout nějakou formu právní subjektivity, která by pro tyto (nově vznikající) subjekty vytvořila prostor pro jejich účast na dění ve společnosti. Zisk právní subjektivity však nemusí nutně znamenat, že tyto nově vzniklé subjekty práva získají také nárok na práva, která jsou nyní vyhrazena výlučně lidem. Sci-fi literatura nám často zprostředkovává noční můry pocházející z našich nejhlubších obav o vývoj vědy, technologie a společnosti. Když technologie proměňuje lidské tělo, naše obavy se mísí s intenzivní fascinací. Dona Haraway ukazuje, že v moderním světě je vztah mezi lidmi a technologií natolik intimní, že už není možné říkat, kde končí člověk a začíná stroj. Věk kyborgů již nastal, ať se nám to líbí, nebo ne, technologie jsou součástí našeho světa a našich životů všude tam, kde se nachází auto, mobilní telefon nebo televize. O tom, zda člověk je, nebo není kyborg, nerozhoduje množství křemíku pod kůží, nebo kolik protetiky naše tělo obsahuje. Haraway ukazuje hluboce propojený svět, který je protkán sítěmi produkovanými zčásti člověkem a zčásti člověkem vytvořenou a užívanou AI; svět se stal komplexní hybridní masou lidských těl, kovu a mikročipů. Tradiční dělení na přírodní a umělé, tyto staromódní pojmy, začínají ztrácet smysl. Nově vznikající hybridní sítě mezi lidmi a technologiemi, které užíváme, to jsou právě oni kyborgové, o kterých tak často hovoří sci-fi literatura. Haraway dále ukazuje, že kyborgové nejsou hosty v našem světě, nelze říct, že mezi námi žijí, naopak, my lidé žijeme mezi kyborgy. Automatizovaná výrobní linka v továrně, kancelářská počítačová síť – to vše jsou lidmi tvoření kyborgové, síť lidí a strojů. Naše těla jsou technologií měněna každodenně, konzumujeme produkty agrobyznysu, bereme léky, naše těla jsou operována a pomocí technologií udržována při životě.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281204
V Manifestu kyborgů (1985) Haraway116 tvrdí, že přítomnost kyborgů rozbíjí to tradiční a velké rozlišování mezi přírodou a kulturou (nature vs. culture), jednotlivcem a okolním světem, dělení, které proniká hluboko celým západním myšlením. Proč je existence kyborgů tak zlomovým okamžikem v dějinách lidstva? Přemýšlíme-li o něčem jako o přirozeném, zároveň tím říkáme, že je to danost, kterou nemůžeme změnit. Například ženám bylo po generace říkáno, že jsou „přirozeně“ slabší, submisivní a neschopné abstraktního myšlení a tak dále. Přijmeme-li závěry Dony Haraway o proměně, kterou západní společnost prodělala v důsledku masivního rozšíření vlivu technologií na člověka, znamená to také, že stejně jako kategorie člověk, je i kategorie muž/žena výsledkem nějakého procesu a že tyto kategorie jsou také do značné míry uměle vytvářeny v nespočetném sledu interakcí. A kategorie, které jsou konstruovány, mohou být přeci také dekonstruovány. Kyborg v podání Haraway není bytostí, která se svobodně utváří, konstruuje, dekonstruuje, upgraduje nebo updatuje dle momentálních potřeb. Kyborg je především bytost, která je sítěmi spojena s okolním světem, je připojena do sítě, kterou sdílí s ostatními. Od doby, kdy Descartes prohlásil „myslím, tedy jsem“, se v západní filozofii prosadila určitá posedlost ideou racionálního, samostatného „já“. Moderní svět prorostlý technologiemi však ukazuje, že lidská existence je spíše než atomizací racionálních jednotlivců tvořena nekonečnými sítěmi, které neustále přenášejí informace všemi směry – a jsou to právě tyto sítě, nikoliv osamělý racionálně myslící jednotlivec, jež tvoří náš svět. Od počátku byl kyborg více než jen technickým projektem, byl to jakýsi vědecký a vojenský sen. V polovině šedesátých let byly vývoj a výroba kyborgů velkým obchodem, miliony amerických dolarů byly investovány do projektů na vývoj exoskeletů, robotických zbraní implantovaných do lidského těla. Tato fáze vývoje zanechala dojem předražených sci-fi projektů bez hmatatelných výsledků. Avšak nejen armáda se nechala unést představou možností, které by výroba kyborgů mohla přinést. Sen o zlepšování lidských schopností prostřednictvím selektivního oplodňování je již dlouhou dobu součástí západní lékařské literatury. Zábavní průmysl sedmdesátých let byl myšlenkou zdokonalování člověka zcela uchvácen.
116 Donna Haraway: A Manifesto for Cyborgs: Science, Technology, and Socialist Feminism in the 1980s, Socialist Review 15, č. 80 (1985), s. 65–101. V českém překladu Jolany Navrátilové jako Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století, in: Sborník prací fakulty sociálních studií brněnské univerzity. Sociální studia 7 (2002), s. 51–58.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281204
Skuteční kyborgové jsou mezi námi již 50 let. Prvním kyborgem na světě byla bílá laboratorní krysa, součást experimentálního programu v newyorské Rocklandské státní nemocnici, který probíhal koncem padesátých let. Potkan měl do svého těla implantováno malé osmotické čerpadlo, které injektovalo přesně řízené dávky chemikálií, čímž se v těle potkana měnily různé fyziologické parametry. Potkan Rockland je jednou z hvězd textu „Cyborgs and Space“ napsaného Manfredem Clynesem a Nathanem Klinem v roce 1960. Tato dvojice inženýra a psychiatra společně zakotvila termín kyborg (zkratka pro „kybernetický organismus“), aby tak popsala „vylepšeného člověka“, který bude lépe než obyčejní lidé přizpůsobený k vesmírným výpravám. Clynes a Kline si představovali budoucí astronauty, jejichž srdce bude ovládáno injekcí amfetaminů a plíce nahrazeny jadernou „inverzní palivovou jednotkou“. Různí roboti, automaty a umělí lidé jsou součástí západní literatury alespoň již od doby osvícenství. Legendární výrobce automatických hracích skříněk Wolfgang von Kempelen postavil šachovou hrací figurku plechového Turka, který se stal miláčkem napoleonské Evropy. Frankenstein Mary Shelleyové byl tvor sestavený z tělesných částí, aktivovaný elektřinou. Dokonce i v indickém národním eposu Mahábhárata nacházíme lva, jenž je ve skutečnosti strojem. Co však zásadním způsobem odlišuje kyborgy dnešní od kyborgů z dob dávno minulých a mechanických, jsou informace, se kterými pracují, a jejich napojení na sdílené sítě. Kyborgové jsou svým způsobem jedinečné téma, je to příběh, který začíná v hájemství fantastiky, později se přesouvá do vědeckých disciplín, jako je kybernetika, a nakonec se přesouvá do široké škály společenskovědních diskurzů, jež se vztahují primárně k novým médiím. Jako téma totiž nabízejí několik velmi příznačných zápletek. Prostřednictvím kyborgů se setkáváme s populární kulturou a uměním, poststrukturalismem a feminismem, filozofií vědy, politikou identity a technooptimismem. Příběh kyborga je totiž příběhem našeho proměňujícího se vztahu k informačním a komunikačním technologiím, které náš svět překládají do jedniček a nul. A současně je výtečnou ilustrací vývoje a proměn společnosti. Pro ranou kyberkulturu, tedy pro široké pole diskurzů a praxí, jež od šedesátých do devadesátých let dvacátého století formovaly kulturní dimenzi nových médií, je velmi charakteristické prolínání expertních, akademických diskurzů, politického a subkulturního jazyka a textů ze sféry populární kultury, přičemž populární kultura je zde zastoupena nejviditelněji právě žánrem sci-fi a sehrává roli svého druhu cvičného pole, v němž je vše nové, ztělesněné kyborgem, jehož idea pomáhá snaze utvářet a reformulovat nově vznikající veřejný prostor. 100 Ukázka elektronické knihy