čistého rozumu. Interpretační teze, kterou se následující výklad bude snažit obhájit, tedy zní, že zdůvodnění mravního zákona v první části Kritiky praktického rozumu představuje logické završení zkoumání třetí části Základů metafyziky mravů, které ústí v přiznání nepochopitelnosti nejvyšší praktické zásady, že tedy tyto dva spisy nestojí v protikladném, ale v lineárním vztahu rozvíjení jedné myšlenky. Myšlenkové úsilí závěrečných pasáží Základů představuje nezbytný kontext, z nějž je srozumitelná teze o faktu rozumu. Skutečnost, že Kant usiluje o rozvržení čehosi takového jako „metafyzická etika“, bývá v nových diskusích s tzv. kantianismem často přehlížena. Až příliš snadno se Kant stává terčem námitek a adresátem polemik, které však neberou v potaz půdu, na níž se Kant se svým projektem pohybuje, a odehrávají se na půdě, která vlastně Kanta až tolik nezajímá a zůstává pro něj sekundární – totiž na půdě morální psychologie. Jistě že i té se Kant potřebuje věnovat, aby prokázal možnost aplikovatelnosti své koncepce, avšak těžiště leží právě v metafyzickém založení této koncepce. A právě toto založení se stává oním „povážlivým stanoviskem“, o němž mluví úvodní citát této kapitoly. Jedná se o takové stanovisko, které nemíní být o nic opřeno na zemi, které jednoznačně odmítá empirismus v základech etiky, tím pádem také vše, co pro Kanta spadá pod titul „praktická antropologie“, a současně nechce být na ničem zavěšeno na nebi, etika nemá být zakotvena v teologii, v předpokladu, který by byl vůči samotné etice externí. Pokud škrtneme tato dvě možná zakládající východiska, co ještě zbývá? A jak je možné, že i bez těchto dvou možných východisek je nové stanovisko „nezvratné“? Ve shodě s kopernikánským obratem formulovaným v druhé verzi Předmluvy ke Kritice čistého rozumu není oním východiskem nic jiného než subjekt sám, přesněji řečeno, „bonitas solae voluntatis“. Její principialitu se snaží Kant postihnout, aniž by se potřeboval rozhlížet jinde po světě a druhých lidech či vzhlížet k nebi. Tak jako Kritika čistého rozumu v jistém smyslu koncentruje své úvahy okolo karteziánského „ego cogito“, „ich denke“, o kterém platí, že „musí moci doprovázet všechny mé představy“, a v němž je hledána podmínka možnosti sjednocující srozumitelnosti světa pod titulem „původní syntetická jednota 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281199
apercepce“3, podobně v praktické filosofii je oním východiskem elementární „ego volo“, „ich will“, jehož principialitu Kant hodlá zkoumat. Obě východiska lze přitom chápat jako výraz jednoho a téhož základního stanoviska, které lze charakterizovat spojením „autonomie rozumu“. Obhajobě ideje metafyzické etiky je věnována Předmluva Základů. Pomocí několika rychlých řezů Kant vysvětluje specifikum nové disciplíny, kterou má být metafyzika mravů. Ta se liší od tradičně chápané etiky právě svojí metafyzičností, což znamená, jasným ostrým rozlišením toho, co je v příslušné předmětné oblasti empirické a co je tím předcházejícím, principiálním, apriorním. Metafyzika je čistou filosofií vymezenou pro určité předměty, je tedy zkoumáním „obsahového a priori“, v případě metafyziky mravů je onou předmětností „svoboda“, „lidská vůle“, „má být“4. Pregnantně vyjádřeno, metafyzika mravů zkoumá „ideu a principy možné čisté vůle, a nikoli jednání a podmínky lidského chtění vůbec, které jsou čerpány většinou z psychologie“5. Je patrné, že výraz „idea“ z této charakteristiky je třeba pojímat v silném významu, který dovoluje hovořit o čemsi takovém jako Kantově etickém platonismu. Idea není pouhou představou, která má být precizována, není pouhou pracovní hypotézou, která má být verifikována či falzifikována. Idea, jak bude ještě dále možno vidět, je čímsi svébytně působným, svébytně nárokujícím a zavazujícím, idea je tím, z čeho cosi „vysvítá“: etický nárok, který je obecný a nutný,6 rovněž také potřeba jej artikulovat právě v podobě metafyziky mravů. Idea je tím, k čemu je naše lidská vůle způsobilá, ač není s to jí zcela dostát.7 Lze říci: specifikum, podivnost a povážlivost Kantovy metafyzické etiky spočívá v tom, že je to etika vyvěrající z principiality ideje, a teprve jako taková má býti aplikována na člověka. Nedbat této skutečnosti znamená nepochopit, oč v Kantově (nejen) praktické filosofii jde. Výmluvně to vyjadřuje 3 4 5 6 7
I. Kant: Kritika čistého rozumu…, § 17. I. Kant: Základy metafyziky mravů…, s. 51n. (Ak. IV, s. 387n.). Ibid., s. 54 (Ak. IV, s. 390). Srov. ibid., s. 53 (Ak. IV, s. 389). Srov. ibid.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281199
tento citát z první Kritiky: „Nelze totiž nalézt nic škodlivějšího a filosofa nedůstojnějšího než hanebné odvolávání se na zkušenost údajně protiřečící idejím, zkušenost, která by přece vůbec neexistovala, kdyby byla v pravý čas učiněna ona opatření podle idejí.“8 Konkretizace cíle Základů metafyziky mravů zní takto: „Předkládané založení není ničím jiným než vyhledáním a stanovením nejvyššího principu morality.“9 Výrazy „vyhledání“ (Aufsuchung) a „stanovení“ či „fixace“ (Festsetzung) přitom označují dva odlišné úkoly, kterým odpovídá i členění spisu. Vyhledáním je míněn pojmově-analytický postup prvních dvou částí, které rozborem podstatných fenoménů mravního vědomí – pojmů dobra, vůle, povinnosti – dospívají k formulaci základního mravního zákona. Tento úkol řeší otázku, jak musí vypadat nejvyšší mravní princip, máme-li brát vážně ideu mravnosti. Druhým úkolem tematizovaným ve třetí části je pak podat nezávislé deduktivní zdůvodnění (Festsetzung) takto vyhledaného principu. První úkol se tak zabývá obsahovým ohledem praktického zákona, druhý zkoumá oprávněnost nároku takto explikovaného zákona na objektivní platnost. Již na tomto místě je důležité upozornit, že oba úkoly nelze ostře oddělovat: samotné vyhledání mravního zákona není nějakým ad hoc stanovováním, ale je to takové vyhledání, které se snaží postupovat s pokud možno jasnou průkazností podle vodítka, jímž je běžné mravní vědomí, které zůstává poslední referenční bází celého zkoumání. Přesto Kant považuje za nutné promyslet možnost nezávislého ověření tohoto principu, ptá se, co je jeho posledním důvodem, a opakovaně poukazuje ke třetí části Základů jako k místu, kde je teprve možné hledat odpověď na otázku po skutečném zdůvodnění mravního zákona.10 Pokusme 8 9
10
I. Kant: Kritika čistého rozumu…, B 373. „Aufsuchung und Festsetzung des obersten Prinzips der Moralität“, I. Kant: Základy…, s. 55 (Ak. IV, s. 392). Viz např. tyto citáty: „Neboť jak je takový absolutní příkaz možný…, to bude vyžadovat ještě zvláštní a namáhavé úsilí, jemuž však vyhrazujeme poslední část“ (ibid., s. 83; Ak. IV, s. 425); dále: „Ještě jsme se však nedostali tak daleko, abychom a priori prokázali, že podobný imperativ skutečně existuje, že je praktický zákon, který naprosto a bez jakýchkoli pružin pro sebe přikazuje, a že plnění tohoto zákona je povinností“ (ibid., s. 87; Ak. IV, s. 425).
100
Ukázka elektronické knihy