čistého rozumu. Interpretační teze, kterou se následující výklad bude snažit obhájit, tedy zní, že zdůvodnění mravního zákona v první části Kritiky praktického rozumu představuje logické završení zkoumání třetí části Základů metafyziky mravů, které ústí v přiznání nepochopitelnosti nejvyšší praktické zásady, že tedy tyto dva spisy nestojí v protikladném, ale v lineárním vztahu rozvíjení jedné myšlenky. Myšlenkové úsilí závěrečných pasáží Základů představuje nezbytný kontext, z nějž je srozumitelná teze o faktu rozumu. Skutečnost, že Kant usiluje o rozvržení čehosi takového jako „metafyzická etika“, bývá v nových diskusích s tzv. kantianismem často přehlížena. Až příliš snadno se Kant stává terčem námitek a adresátem polemik, které však neberou v potaz půdu, na níž se Kant se svým projektem pohybuje, a odehrávají se na půdě, která vlastně Kanta až tolik nezajímá a zůstává pro něj sekundární – totiž na půdě morální psychologie. Jistě že i té se Kant potřebuje věnovat, aby prokázal možnost aplikovatelnosti své koncepce, avšak těžiště leží právě v metafyzickém založení této koncepce. A právě toto založení se stává oním „povážlivým stanoviskem“, o němž mluví úvodní citát této kapitoly. Jedná se o takové stanovisko, které nemíní být o nic opřeno na zemi, které jednoznačně odmítá empirismus v základech etiky, tím pádem také vše, co pro Kanta spadá pod titul „praktická antropologie“, a současně nechce být na ničem zavěšeno na nebi, etika nemá být zakotvena v teologii, v předpokladu, který by byl vůči samotné etice externí. Pokud škrtneme tato dvě možná zakládající východiska, co ještě zbývá? A jak je možné, že i bez těchto dvou možných východisek je nové stanovisko „nezvratné“? Ve shodě s kopernikánským obratem formulovaným v druhé verzi Předmluvy ke Kritice čistého rozumu není oním východiskem nic jiného než subjekt sám, přesněji řečeno, „bonitas solae voluntatis“. Její principialitu se snaží Kant postihnout, aniž by se potřeboval rozhlížet jinde po světě a druhých lidech či vzhlížet k nebi. Tak jako Kritika čistého rozumu v jistém smyslu koncentruje své úvahy okolo karteziánského „ego cogito“, „ich denke“, o kterém platí, že „musí moci doprovázet všechny mé představy“, a v němž je hledána podmínka možnosti sjednocující srozumitelnosti světa pod titulem „původní syntetická jednota 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281199