obracel hlavu k Henryho oknu. Proto se Henry taky tak lekl a rychle zaplul za záclonu. Stařec se ovšem ohlédl dřív, než se Henry stačil schovat. Byl spatřen, ale zvědavost ho táhla zpět k okenní tabuli. Schmitt už tam nestál sám. Sestra Elbe se opírala o zábradlí a rozhlížela se zmateně kolem sebe, všude, jen ne směrem k těm nezvykle tmavým oblakům. Náhle přece jen něco vzbudilo její pozornost. Další člověk. Bílý plášť. Ruce v kapsách. Blond vlasy. Byla to ona. Ani teď jí neviděl do tváře, ale možná právě proto ji poznal. Stoprocentně to musí být ona! Ale když teda Schmitt nezabil tuhle, co když nezabil ani Angelu? Pak třeba ani ty hodinky nejsou moje a… co když je to všechno na nic? Henryho zaskočila přívalová vlna zklamání. Blond vlasy teď měla upravené, stažené do jakéhosi drdolu nebo co to bylo, každopádně to dávalo vyniknout její šíji, a to měl Henry rád. Líbila se mu vlastně i včera, když ležel rozmáčklý pod divanem, jenže to si myslel, že se dívá na mrtvolu. Jeho náklonnost k ní ho znepokojila. Nešlo ani tak o to, že by se mu líbila jiná žena, ale právě sám sebe usvědčil, že se mu líbila žena mrtvá. Nelíbila se mi. Jsem psychopat, nebo co? Několik dní pronásleduju devadesátiletýho starce, kterýho podezírám z vraždy, a navíc se mi líbila mrtvola? Mám vůbec důvod Schmitta sledovat, nebo se mi ho prostě jen sledovat chce? Henry rychle zanalyzoval pohnutky, jež vedly k jeho dosavadnímu jednání, a došel k závěru, že od dnešního dne musí do investigace zahrnout i tuhle ženskou. A zatímco se Henry zaobíral svou příčetností, mrak zcela přešel nad střechu domu a znovu se objevilo slunce. Ti tři na terase začali vrhat na dlažbu sytě černé stíny. Kvůli oslepujícím paprskům téměř synchronizovaně odvrátili zrak od oblohy a otočili ho po směru svých stínů, které opět začaly mizet, z temně šedých se stávaly světlé, sotva znatelné. Dorazil totiž druhý mrak a do toho předchozího cvrnkl, jako když
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281186
v biliáru narazí jedna koule do druhé. S tím rozdílem, že tady i po nárazu zůstaly stát na místě. Opět šero. A pak zase vysvitlo slunce. A pak ještě přišel ten třetí mrak a trojice zase sledovala, jak se jejich stíny postupně ztrácely. Tedy vlastně dvojice, jen Elbe a ta blondýna, Schmitt se totiž zas ohlédl k oknu a Henry ucukl tak, že přišlápl záclonu a strhl ji i s garnýží na zem. Tentokrát zůstal v okně sebevědomě stát. Pak si lehl do postele. Bylo to divný. Jako kdyby na sebe ta malá oblaka čekala. Jako kdyby vítr popoháněl vždy jen jeden mrak a ty ostatní na jeho orientaci nereagovaly a prostě si sedly nad střechu hotelu Sklodowska. Alespoň takhle to vnímal Henry. Nechal se unést vlastní schopností iracionálního myšlení, protože toho předtím nebyl nikdy schopen. Měl chuť si zahrát na piano. Byly to vážně podivné černé mraky. Otisky koberce a pružin na jeho tvářích už byly mělčí. Krk povoloval. Ovladačem zapnul televizi a usnul.
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281186
III. ČÁST
ŠTAMGAST DOKTORKY HANSOVÉ
Ukázka elektronické knihy