„Omlouvám se,“ vzlykla jsem. „Podívej, ukážu ti ji,“ řekl a začal něco tahat z kapsy. Najednou se v jeho dlani objevilo černé kožené pouzdro, z nějž vylovil maličkou fotografii. Láskyplně si ji prohlédl a poté mi ji přisunul. Opatrně, s posvátnou úctou jsem ji zvedla ze stolu a zahleděla se na ni. Na černobílém obrázku byla krásná mladá žena s tmavými vlasy sčesanými v dokonalém drdolu. Žasla jsem nad její perfektně symetrickou tváří. Na sobě měla květinové šaty s volány a krajkou. Působila jako princezna. Byla naprosto bezchybná. Pan Řehák si musel všimnout obdivu v mých očích, protože řekl: „Krásná, že?“ Němě jsem přikývla, a fotografii mu vrátila. „Jak jste se poznali?“ zajímalo mě. „V parku,“ odpověděl klidně. „Byl svěží letní den a já tam maloval stromy. Neomaleně se za mě postavila a hleděla mi přes rameno,“ zasmál se. Tiše jsem seděla v zaujatém očekávání toho, co bude následovat. „Nakonec mi řekla, že ty listy jsou světlejší. Věřila bys tomu?“ podíval se na mě pobaveně, ale já si byla jistá, že právě teď jeho mysl vězí ve vzpomínkách. „No vlastně měla pravdu. Ale stejně jsem je nepřemaloval. Byl jsem příliš pyšný, než abych uznal svoji chybu. A pak se mě zeptala, zda bych namaloval ji. Tak jsme se začali scházet. Trvalo měsíc, než jsem ji vyobrazil správně. Možná jsem se také loudal, ze strachu že pak už ji neuvidím. Jenomže když jsem obraz dokončil, požádala mě, abych namaloval jejího pudla. Později jsem zjistil, že si ho pořídila jen kvůli mně,“ smál se, a já s ním. Pak mi vyprávěl, jak se poprvé políbili za úplňku na louce a jak ji požádal o ruku. Byl by to krásný příběh, kdyby neskončil tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281134
špatně. Když sestřička zavelela, že máme končit, neměla jsem hotový ani náčrt. Místo toho se mi v hlavě pořád dokola přehrával příběh pana Řeháka. Nevypadalo to, že by něčeho litoval. Nejspíš je vážně lepší prožít si nešťastnou lásku, než ji nikdy nepoznat – usoudila jsem. Děti přede mnou poslušně polykaly léky, zatímco fronta se pomalu krátila. Celé to působilo směšně. Nebo možná smutně? Jako poslušné ovce jsme jeden po druhém nahlásili své jméno, nechali si do dlaně nasypat příděl léků a polykali je, jakoby nás snad mohly spasit. Každý večer. Nejhorší bylo dívat se, jak malý chlapec, sotva šestiletý, drží v drobné hrstičce obří hromádku pilulek. Jak mohlo takové tělíčko zvládnout ten enormní příval chemie? Pomyslela jsem si, že kdyby snad věnovali větší péči jeho terapii, nemuseli by ho cpát léky jako krocana nádivkou. Když jsem se před sestru postavila já, nebylo už třeba sdělovat jméno. Tahle mě znala, ačkoliv já si její jméno nemohla vybavit. Kdybych ji potkala v areálu, sotva bych si uvědomila, že pracuje na dětském oddělení. Nijak nevyčnívala a nikdy s námi příliš nemluvila. Byla tu pouze do počtu. Jeden z těch lidí, které potkáte a pak na ně zapomenete. Ve filmu se jim tuším říká komparz. V mé dlani se objevilo několik různých pilulek a sestra průměrná trpělivě čekala, až je spolknu. Jako poslušná dívka jsem je vložila do úst a zapila velkým douškem vody z kelímku, který jsem si nesla s sebou. Poté jsem zmizela za rohem, abych je vyplivla zpátky do dlaně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281134
Toalety byly prázdné. Ten známý kyselavý zápach byl momentálně jediným společníkem, kterého jsem u sebe měla. Jediným svědkem. Občas jsem přemýšlela, proč to tady tolik páchne, když sem každý den přicházela uklízečka. Nejspíš to bylo těmi léky. Kromě nálad měnily u pacientů i odér. Pach jejich moči. Stejně jako u drogově závislých osob. Kdysi jsem musela na záchod na autobusovém nádraží a z kabinky přede mnou vylezla hubená, bledá dívka, s temnými kruhy pod očima. Tehdy jsem si neuvědomila, že je to narkomanka, ale na ten zápach, který za sebou v kabince nechala, na ten nikdy nezapomenu. Toxický smrad zvětralých výkalů. Tenkrát jsem odsud raději utekla a vykonala potřebu za nejbližším keřem. Tady už jsem ale byla zvyklá. Vhodila jsem pilulky do mísy, spláchla a sledovala, jak se s točivým pohybem vodního víru ztrácí v odpadu. Když jsem opustila kabinku, postavila jsem se před zrcadlo. Odraz v mnohém připomínal onu závislou dívku z autobusového nádraží. Kruhy pod očima, smrtelná bledost i odporně vystupující lícní kosti. Nepochybně následky nočních výletů. „Dnes půjdu rovnou spát,“ zašeptala jsem si pro sebe a pustila v umyvadle vodu, abych si opláchla ruce. Jen co jsem zvedla hlavu zpátky k zrcadlu, projel mi tělem ostrý elektrický výboj. V odraze přímo za mnou stála blondýna s pronikavýma očima. „Mami?“ špitla jsem. Její pohled byl prázdný a naprosto bez výrazu. Kvapně jsem se otočila, ale za mnou nikdo nestál. Rychle jsem se odvrátila zpátky k zrcadlu, ale už jsem tam byla zase jen já. „Dobrou noc mami,“ zašeptala jsem, než jsem za sebou zavřela dveře. Odpovědí mi bylo jen tíživé ticho.
Ukázka elektronické knihy