Gris3-zlom.qxd2.9.202020:54Stránka98
„To jako vážně? A vůbec, neříkalas, že ti někdo zavolal?“ Zatřásla hlavou. „To jsem řekla automaticky. Volal nebo psal, není to jedno? Hned jak ta zpráva přišla, cinknula jsem ti.“ Není to jedno? Ne, to teda není, ale nemělo cenu jí něco vysvětlovat. Z pohledu vystrašený mámy žádnej rozdíl vidět nemohla. Radši jsem se věnoval vzkazu na displeji mobilu. Pročet jsem si ho jednou, pak podruhý a potom ještě asi pětkrát. A pokaždý jsem v těch několika krátkejch větách našel něco novýho. Odesílatel psal, že ví, kde Art je. Taky ví, proč zmizel. On sám ho prej nemá, ale může označit přesný místo, kde ho rodiče najdou. Pak si řek o částku, nad kterou se mi zkroutilo obočí. A nakonec televizní klasika – důrazný upozornění, aby se o týhle zprávě nedozvěděli policajti. „Doufám, žes ještě neodepsala.“ „Ne. Čekala jsem na tebe.“ Viktorie nikdy nebyla hloupá. Nejvíc o tom možná svědčí dům, ve kterým žije. „Fajn. Napíšu sám.“ „Ale…“ Stejně rychle, jako se napružila, jí ramena zase poklesla. Věděl jsem, co chce říct – jestli by nebylo lepší zavolat poldy. Jenže hned jí taky došlo, co by to doopravdy znamenalo. „Věř mi, Viki.“ V duchu jsem zformuloval větu a pak ji nacvakal do telefonu. „Souhlasíme. Chceme Arta najít! Řekněte, jak předat peníze!“ Zprávu jsem odeslal a pak kouknul na Viktorii.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281132