po probuzení řekli, co se stalo. Doufám, že měl nahnáno jako nikdy předtím. A co s ním udělalo těch několik dnů, kdy ležel bez hnutí v nemocniční posteli a bloudil někde ve své hlavě, zatímco jeho tělo se vzpamatovávalo z poranění? Jak se cítil? Cítil vůbec něco? Prožíval něco? Co dělá člověk, který je v kómatu? Přemýšlí? Slyší druhé mluvit? Doktoři mi říkali, abych na něj mluvil, já ze sebe nedostal ani slovo. Zatímco s Elsou mi to netrvalo ani dvě minuty. Jenže na Elsu se nezlobím. Zatímco na svého bratra… Mé myšlenky přeruší nějaký hluk. Pomalu otočím hlavu ke straně a pořád ji opírám o zeď. Srdce mi začne bušit, když pochopím, že škvírou ve dveřích ke mně proniká mámin hlas. Nevzdává to. Nikdy ty dveře úplně nezavře, jako by doufala, že ještě změním názor. Poslepu zvednu levou paži a snažím se uchopit kliku, abych dveře přitáhl a jednou provždy zavřel, když vtom zachytím uprostřed toho šumu své jméno. Dobrovolně jsem ignoroval jejich rozhovor, ale vypustit vlastní jméno, to se prostě nedá. „… nechce ještě přijít.“ „Cože, už nejsem jeho bratr?“ „Jak se za to na něj můžeš zlobit?“ Všimnu si, že máma na bratrovu otázku neodpověděla. Možná proto, že nemá přesnou odpověď, nebo to odmítá říct nahlas. Vůbec nevím, co bych odpověděl na jejím místě já. Jisté je jedno, nenávidím ho za to, že způsobil tu nehodu, ale pořád nosí stejné jméno jako já, máme pořád stejnou mámu a v mém rodném listě to stojí černé na bílém. Nemůžu ale říct, že pořád tvoříme rodinu. V rodině se lidé navzájem respektují, •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281043