po probuzení řekli, co se stalo. Doufám, že měl nahnáno jako nikdy předtím. A co s ním udělalo těch několik dnů, kdy ležel bez hnutí v nemocniční posteli a bloudil někde ve své hlavě, zatímco jeho tělo se vzpamatovávalo z poranění? Jak se cítil? Cítil vůbec něco? Prožíval něco? Co dělá člověk, který je v kómatu? Přemýšlí? Slyší druhé mluvit? Doktoři mi říkali, abych na něj mluvil, já ze sebe nedostal ani slovo. Zatímco s Elsou mi to netrvalo ani dvě minuty. Jenže na Elsu se nezlobím. Zatímco na svého bratra… Mé myšlenky přeruší nějaký hluk. Pomalu otočím hlavu ke straně a pořád ji opírám o zeď. Srdce mi začne bušit, když pochopím, že škvírou ve dveřích ke mně proniká mámin hlas. Nevzdává to. Nikdy ty dveře úplně nezavře, jako by doufala, že ještě změním názor. Poslepu zvednu levou paži a snažím se uchopit kliku, abych dveře přitáhl a jednou provždy zavřel, když vtom zachytím uprostřed toho šumu své jméno. Dobrovolně jsem ignoroval jejich rozhovor, ale vypustit vlastní jméno, to se prostě nedá. „… nechce ještě přijít.“ „Cože, už nejsem jeho bratr?“ „Jak se za to na něj můžeš zlobit?“ Všimnu si, že máma na bratrovu otázku neodpověděla. Možná proto, že nemá přesnou odpověď, nebo to odmítá říct nahlas. Vůbec nevím, co bych odpověděl na jejím místě já. Jisté je jedno, nenávidím ho za to, že způsobil tu nehodu, ale pořád nosí stejné jméno jako já, máme pořád stejnou mámu a v mém rodném listě to stojí černé na bílém. Nemůžu ale říct, že pořád tvoříme rodinu. V rodině se lidé navzájem respektují, •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281043
mají se rádi, zažívají spolu dobré i špatné věci, ale zůstává harmonie, rovnováha. Jako u Gaëlle a Juliena. Můj bratr klesl devadesát metrů pod hladinu, ale já odmítám jít za ním. Máma jezdí pravidelně sem a tam a tvrdí, že už mu je trochu líp. A já nemám nejmenší chuť ponořit se dolů, abych ho vytáhl na hladinu. Dostal se do toho sám, nezbývá mu než se z toho také sám vyhrabat. „… strach.“ Okamžitě otevírám oči. Můj mozek zase vytěsnil všechny zvuky, ale tenhle se mi vytěsnit nepodařilo, zvlášť když vyšel z úst mého bratra. Mimoděk se snažím zachytit, co říká. Bezděčně napínám uši. V pokoji je dlouhé ticho. Máma nechtěla odpovědět, nebo možná jen něco zamumlala. Moje ruka ustrne na klice, stejně tak i dech v mém hrdle. „Měl jsem strach. A pořád ještě mám strach.“ Ta trocha vzduchu, kterou jsem měl v plicích, se zastavila a mám pocit, že mi celým tělem protéká proud vody. Začnu přerývaně kašlat a schovám si obličej do dlaní. Kdybych chtěl slyšet pokračování toho rozhovoru, stejně bych nemohl. Přesně v tuto chvíli uvidím tu dívku, jak vychází z Elsina pokoje. Zatímco mi v krku pořád vázne dech, dívám se, jak jde směrem k výtahům. Jakmile se za ní zavřou dveře, vyskočím ze židle a jdu k pokoji 52, zatímco znovu popadám dech. Stisknu kliku, jako by to bylo tísňové tlačítko, zavřu za sebou dveře a opřu se o ně. Mám tak napnuté svaly, jako bych bránil vstoupit do pokoje celému davu lidí. Utekl jsem od pokoje 55 a doufal, že už nic neuslyším. A je to tak, jediný zvuk, který slyším, je zvuk Elsiných elektrických přístrojů. Ale moje myšlenky jsou pořád •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS281043
tady, a právě ty jsem se snažil nechat tam venku na chodbě. Jestli měl bratr strach, plně si to zasloužil. A jestli ho má pořád, pořád si to zaslouží. Ale možná to dokazuje, že toho teď lituje. Potřesu hlavou a zatnu dlaně v pěst. Odmítám ho omlouvat nebo přijmout jakoukoli formu vykoupení. Chci ho i dál nesnášet. Ale je to pořád můj bratr, alespoň částečně. A tak bych ho možná mohl nesnášet jen částečně. Nedává to žádný smysl. Nic tady nedává žádný smysl. Ne víc než moje přítomnost v pokoji 52. Přesto jsem tady a jasmínová vůně postupně uspává mou mysl. Našel jsem své nouzové znamení, svůj světelný signál, který mě vyvádí zpátky na pevninu z cesty v hlubinách. Našel jsem své útočiště a je lepší než schodiště. Mnohem lepší než židle na chodbě vedle propasti, do níž se propadá můj bratr. »« „Hele, tohle jsem ti přinesl.“ Julien mi podává žluto-černou knihu předtím, než mě stačil pozdravit. Ještě má na čepici sníh a tváře má zrudlé mrazem. Přišel jsem do hospody chvilku před ním a už jsem měl čas se ohřát. „Co to je?“ ptám se, když si od něj beru bundu, abych ji položil na lavici vedle sebe. „Přečti si název, myslím, že to bude stačit.“ Julien se pustí do sundávání vrstev oblečení, dokud na sobě nemá jen tričko. Vezmu knihu ze stolu. Kóma pro ty, co nic nevědí. Jak se někdo opovážil napsat podob•
100
•
Ukázka elektronické knihy