Zdeněk Zikmund: Bican proti Hitlerovi
Tělovýchovný referát ministerstva sociální a zdravotní správy, později ministerstva vnitra, pořádal pro vedoucí protektorátního sportu pravidelné instruktorské kurzy a porady. Schůzky lehkoatletických instruktorů, zorganizované ve spolupráci s Českou amatérskou atletickou unií, se v březnu 1941 zúčastnil i přednosta oddělení, vrchní odborový rada František Widimský, generální tajemník Českého olympijského výboru (vpravo dole).
102
Vláda s ústředími zabránily, aby byly tělovýchova a sport svrchu, politickým příkazem sjednoceny. Shodly se na tom s německými institucemi, Úřadem říšského sportovního vedoucího i ÚŘP. Sjednocení prosazovalo hlavně Národní souručenství, monopolní politická organizace, zaštítěná prezidentem Háchou, sdružující takřka veškerou dospělou populaci a povolaná „převzíti péči o národ v každém směru“.23 Její vedoucí, podporovaní většinou žurnalistiky, hodlali řídit i tělovýchovu a sport. V dubnu 1939 vznikla tělovýchovná komise v čele s Miroslavem Kavalírem, v květnu výbory pro jednotlivé sporty, v červnu koncepce tělovýchovy Protektorátu Čechy a Morava. Navrhovala ustavení Nejvyššího úřadu pro tělesnou výchovu, dohled ve spolcích měli vykonávat jeho inspektoři. Počítala se sloučením tělovýchovy, sportu i junáctva, netajila se obdivem k říšskému příkladu. „Nutné sjednocení je už v základech hotovo,“ předbíhaly Národní listy. „Po úplném sjednocení tělovýchovy bude zřízeno nejvyšší sportovní ústředí, jež bude podléhat výboru Národního souručenství a které bude vésti české sportovce administrativně i technicky. Český sport vůbec bude postaven na zdravý základ amaterismu a naprosto bude vymýcen profesionalismus u českých sportovních klubů a spolků. Znárodníme si svoji tělesnou výchovu a oblíbený sport.“24 Vedoucí ČVV, ČOS a svazů, kteří hrozbu prohlédli, zaujali navenek vstřícný, ve skutečnosti podryvný a zdržovací postoj, který v komisích prosazovali i fotbaloví zástupci František Blažej, Josef
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280925
103
Pod kuratelou Říše
Brada, Karel Myška nebo Petr Rydval. A v červenci 1939 přivítali, když zasáhla vláda, která prosadila změny ve vedení a ambicích NS. V září ustoupila i tělovýchovná komise, která se vyslovila pro samostatnost spolků a v lednu 1940 seznámila veřejnost s novou, mnohem uměřenější představou. Potvrdila v ní svrchovanost svazů s tím, že svoje aktivity vymezila jako podpůrné – při zajištění podpory samospráv a údržbě sportovních zařízení, při vyhledávání míst vhodných pro táboření, koupání, bruslení, lyžování nebo veslování, při vedení sportovních knihoven, přednášek a filmových představení, při záštitách sportovních podniků nebo při pronájmech tělocvičen, hřišť a plováren. „Nehodlá tvořiti novou tělovýchovnou organisaci,“ vyloučil předseda komise, „nýbrž chce prostřednictvím organisační sítě Radosti ze života a Mládeže Národního souručenství nabádati mládež, aby vstupovala do existujících tělovýchovných a sportovních organisací.“25 Výslovně také popřel, že by chtěla pořádat vlastní sportovní podniky. Častěji než předseda, výbor či tělovýchovná komise potom spolupracovaly se sportovci krajské, okresní a místní skupiny NS. Pod hesla slibující věrnost a podporu Říši se vešly i aktivity vesměs bohulibé jako výstavba hřišť. Jen na jaře 1943 jich tak pod patronátem regionálních sdružení NS vyrostla tisícovka, nejvíce na Jihlavsku, Mladoboleslavsku a Pardubicku. Všemi úskalími protektorátu proplul ve více méně předválečné podobě i Český všesportovní výbor, sdružující osmadvacet svazů. Rasová legislativa způsobila, že musel odejít jednatel, zástupce fotbalistů Josef Neumann, kterého vystřídal veslař Jiří Kallmünzer. Jinak se příliš nezměnilo, předsedou zůstal Rudolf Pelikán. Ústředí, povolané koordinovat činnost svazů, řešilo bezprostředně po okupaci hlavně vztahy s ČOV, který chtělo ovládnout. Reorganizační komise nenavrhovala nic menšího, než aby ČOV zrušil členství soukromých osob a pokračoval jako přidružené ústředí, byť s některými vlastními pravomocemi. Olympionici nesouhlasili, naopak, vystoupili s vlastní představou a s kritikou jednání vedených ČVV s tělovýchovnou komisí NS. Spolupracovat můžeme toliko jako rovný s rovným, prohlašovali, v rámci České sportovní rady, takto polozapomenutého zůstatku pomnichovských sjednocovacích diskusí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280925
ZDENĚK ZIKMUND: BICAN PROTI HITLEROVI
104
Říšské úřady přihlížely rozmíškám se shovívavou nestranností, ba s jistým zadostiučiněním. Zprvu, za pokračující sportovní výměny, potřebovaly obě ústředí – ČVV v domácím provozu, ČOV v zahraničí. Potom, co s vypuknutím války skončily olympijské ambice nacistů, skončil ovšem i zájem na ČOV. ČVV přežil, musel však čelit sílícím nárokům. Apolitičnost již nepostačovala, vzrostl tlak na projevy sounáležitosti s válečným úsilím Říše. Autonomii, další činnost svazů a soutěže začaly úřady podmiňovat zvnějšku usměrňovaným aktivismem. ČVV v něm sloužil z pohledu nacistů jako převodová páka, z pohledu sportovců jako nárazník mezi mocí a spolky. Český olympijský výbor se ocitl v hledáčku nacistů v červnu 1939. Sdružoval tehdy 258 členů – 145 soukromníků a 113 korporací. Nacisté dříve s židovstvím a zednářstvím spojované hnutí zavrhovali, po úspěchu berlínské olympiády však postoj změnili. Vůdce prohlásil, že „každá olympiáda se bude odehrávat v Německu“,26 Albert Speer projektoval stadion pro 400 000 diváků. Poté, co se pořadatelství pro rok 1940 vzdaly kvůli japonsko-čínskému konfliktu Tokio se Sapporem, pověřil MOV Helsinky se Svatým
Ukázka elektronické knihy