obyvatelstva, jehož gramotnost se pohybovala kolem jedné čtvrtiny populace. Arabsko-židovské spory se v Palestině začaly rodit už koncem 19. století. Nešlo v nich o nic menšího než o střet rozdílných civilizací. Prodej pozemku evropskému obchodníkovi bohatým tureckým bejem někde ve vzdáleném Istanbulu se v Palestině projevil jako skupina evropsky oblečených lidí s kupní smlouvou v ruce. Pro rodiny arabských feláhů, zemědělců, kteří na poli pracovali po celé generace, bylo nepochopitelné, proč by onen cár papíru v cizí řeči měl znamenat, že se musejí stěhovat. S rostoucím počtem židovských přistěhovalců sporů o půdu, ale třeba i o vodní zdroje, rychle přibývalo. Kde byla na arabské straně výhoda velké početní převahy, vyvažoval jišuv svůj hendikep centrální organizací a plánováním. Původně tragikomické spory o to, který jazyk bude na pouličních cedulích Jeruzaléma po angličtině a který až třetí, přerostly v krvavé nepokoje. Stojím na úpatí kamenitého kopce posázeného nevzhlednými betonovými domy. Tudy běží hranice mezi arabskou většinou města Hebron a jeho židovskou čtvrtí. Dnes tu několik set židovských osadníků hlídá tisícovka izraelských vojáků. Místní židovská populace patří k nejradikálnější části izraelské společnosti. Jen ideově kovaný člověk se odváží bydlet uprostřed skoro dvou set tisíc Palestinců, kteří žijí pod přísnými bezpečnostními opatřeními izraelské armády. Za skálopevným přesvědčením místních stojí rozhodnutí zachovat židovskou přítomnost v blízkosti hrobky patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba. Masivní budovu rozdělují mohutná bezpečnostní opatření na židovskou a arabskou část – tam muslimové uctívají svého proroka Ibrahíma. V srpnu 1929 sem pronikly násilnosti z Jeruzaléma. Arabskému pogromu padly za oběť desítky židovských obyvatel. Navíc se mnoho původních židovských obyvatel stalo obětí mučení nebo znásilnění. Vraždění propuklo druhý den i v Hebronu. Židovská
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280923
komunita, která zde žila od biblických dob, přestala existovat. Než stačila zasáhnout britská policie, zahynulo v obou městech sto třicet tři židů. Britské jednotky pak postřílely při potlačování vražedného chaosu i stejné množství arabských obyvatel. Ještě mohutnější arabské protesty proti židovskému přistěhovalectví i proti dalším krokům britské koloniální správy propukly mezi lety 1936 a 1939. Při pouličních bitvách, lokálních masakrech, atentátech i často brutálním potlačování nepokojů Brity zahynulo kolem pěti tisíc Arabů. Židovských obětí bylo na tři sta, Britů dvě stě šedesát. V této de facto občanské válce pod koloniální správou už ale proti sobě nestály jen rozzuřené hloučky lidí s náhodně pořízenými zbraněmi. Na různých frontách proti sobě navzájem i proti Britům bojovaly arabské milice a židovská podzemní organizace Hagana. Na prahu druhé světové války dala tahle tříletá série násilí Britům zakusit, co je za pár let čeká. Zároveň světu jasně ukázala, že v tomhle miniaturním regionu kousek za východní periferií Evropy spolu arabská a židovská komunita zvládnou žít v míru jen stěží.
Veteráni Jejího Veličenstva Tihle dva stále agilní staříci by spolu mohli sedět v kavárně na pláži, popíjet voňavou kávu nebo silný čaj a vzpomínat na staré divoké časy. Oba za druhé světové války sloužili v uniformě imperiálních jednotek Velké Británie. Oba strávili nějaký čas ve vojenském žaláři a jen těsně se vyhnuli šibenici. A oba bojovali v izraelské válce za nezávislost. Jenže na odlišných stranách barikády i ostré hranice mezi vítězstvím a porážkou. Jednoho z nich potkáváme, jak se hrdě nese po telavivské promenádě, zatímco druhého po letech pátrání objevíme v zaprášené čtvrti jordánského města Zarka vzdušnou čarou sto patnáct kilometrů od rodné vesnice. První se jmenuje Joske Nachmias a je to veterán židovské radikální organizace Irgun. Druhý je Muhammad
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280923
Gajssíhe a v jedné válce sloužil jako bojovník palestinské milice, v té další pak jako důstojník jordánské armády. Pátrání po pamětnících první arabsko-izraelské války se s blížícím se sedmdesátým výročím stalo mým palčivým zpravodajským úkolem. Hledali jsme někoho, komu bylo v roce 1948 dost na to, aby mohl bojovat, a kdo by byl duševně ještě dostatečně svěží pro souvislé vyprávění. V Izraeli to bylo snazší. Vítězná strana se o své veterány dokázala postarat s pomocí sociálních a armádních institucí i díky vysoké úrovni zdravotnictví, včetně pokročilé geriatrie. Zato na palestinské straně to pro mě byla nečekaná výzva. Po prohrané válce a palestinském exodu nikdo o příběhy přemožených válečníků nestál. Mnoho jich své barvité vzpomínky na historické okamžiky raději pohřbilo v hlubinách paměti a duše. Jenže já jsem palestinského veterána nutně vyzpovídat potřeboval. Nakonec se to podařilo až v sousedství – v Jordánském království. A to jsem ještě netušil, jak moc se válečné osudy obou mých veteránů opakovaně protínaly. Přichází k nám švihák se širokým bílým kloboukem a krempou připnutou na jedné straně. Pod ní září modré oči a mohutný bílý knír. „Přesně tady, na jižním konci promenády mezi Tel Avivem a Jaffou, bývala britská základna,“ vypráví jeruzalémský rodák Joske Nachmias začátek svého příběhu z roku 1941. „Můj kamarád a já jsme si nechali od starších kluků zfalšovat rodný list. Britové nabírali až od šestnácti. Nám ale bylo o rok míň. Přijdeme k seržantovi na bráně, a on na nás rovnou zhurta, co tam jako pohledáváme a tak. Řekli jsme mu, že chceme bojovat za Jeho Veličenstvo proti Hitlerovi. Zasmál se, podíval na naše rodné listy a mého kamaráda poslal zpátky na hřiště. Mě ale dovnitř pustil. Zabralo asi to, že jsem si nechal narůst zárodek kníru.“ Učenlivý Joske se brzy stal oblíbencem jednotky. Měl jemné prsty a pod křídla si ho vzal britský pyrotechnik.
103 Ukázka elektronické knihy