a třetí izraelský prezident, který byl bratrancem jejího manžela, ji nazval silnou ženou. Působilo to, jako by její život byl prolnut s nejvýznamnějšími momenty dvacátého století. Silnou ženou rozhodně byla. Ještě po své sedmdesátce, ba i po osmdesátce se věnovala jachtingu. Úplně ji ve svých představách vidím, jak na sklonku století sama se svým katamaránem pluje vstříc zapadajícímu slunci, jako symbol dvacátého století. Její život, sám trvající téměř jedno celé století, měl zcela jasný a nezpochybnitelný směr, dokázal obstát ve střetu s dějinami a přečkat jejich úskalí. Cítil jsem, že nyní, když o třináct let přežila dvacáté století, její život mohl poklidně a svobodně odplynout do oceánu nekonečna. Zatímco se její tělo ukládalo na věčnost, shlukli jsme se venku, napůl v očekávání, že vstane a bude opravovat některé z řečníků, a posléze jsme kráčeli zimním pařížským parkem plným smutečně vyhlížejících stromů. Společně jsme se odebrali do jejího vyhřátého bytu, abychom ještě několik hodin mohli cítit její přítomnost. Vzpomněl jsem si tehdy, že když jsem ji kdysi navštívil v Paříži, seděl jsem na její rozkládací pohovce a povídali jsme si. Toho odpoledne byla sdílnější než kdy jindy, vyprávěla o svém životě a naši debatu přerušovala odbočkami ke svým názorům a vzpomínkám. V pohovce byl úložný prostor, kde přechovávala dokumenty o historii rodiny a jejím rodokmenu. Sedával jsem tam a pročítal si je. Toutik, její dcera, se usadila vedle mne a poprvé jsme se začali bavit o rodinných příbězích. Toutik má velké, blankytně modré oči, které vypadají, jako kdyby člověk hleděl do hlubin nebe. Vyprávěla mi o tom, jak ji její modré oči zachránily před nacisty. Toutik a její rodiče, Eva a Salomon Rosenblumovi, nedokázali uniknout před příchodem nacistů do Paříže. Salomon byl fyzik
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280853
a prostě dál pokračoval v práci v Institutu pro výzkum radia, ve stopách Marie Curie. Do Anglie se mu odejít nepodařilo, část jeho já stejně chtěla zůstat, aby mohl dál pokračovat v tom, co považoval za důležité a čemu zasvětil svůj život. Zatímco se v průběhu roku 1940 situace stále zhoršovala, Salomon dál pracoval. Evina rodina pocházela z Mnichova, kde patřila do okruhu skupiny Modrý jezdec, a babičce radila v otázkách výtvarného umění – díky nim nakupovala obrazy Kandinského, Kleea či Kokoschky. Eva si myslela, že Německo zná, že zná jeho umění, psychologii i Němce samotné. To, co se kolem ní dělo, pro ni bylo prostě nepochopitelné, jako kdyby se její celoživotní přítel náhle proměnil v kohosi zcela jiného. A tak žila, jako by se nic nedělo, stále napůl s vírou, že nacismus pomine – a mezitím podruhé otěhotněla. Salomon chtěl zůstat v Paříži dokonce i tehdy, když na ně nacistická okupace začínala tíživě doléhat. Naštěstí ho francouzské hnutí odporu Svobodná Francie vzhledem k jeho práci považovalo za příliš důležitého, než aby riskovalo jeho ztrátu, a mělo v plánu přepravit ho do Spojených států, aby tam během války pracoval s Einsteinem na speciálních projektech. Členové hnutí tudíž byli ve střehu, aby jim neuniklo žádné nebezpečí, které by rodině mohlo hrozit. Jednoho dne jistý Louis Rapkin, biolog, který Salomona znal, přistoupil na ulici k Evě a vzrušeným, nicméně pevným hlasem jí sdělil: „Ještě dnes musíte odjet. Chystá se šťára a Židy, jako jste vy, odvedou.“ Té noci lidé z hnutí odporu přišli do domu Salomonovy rodiny a zorganizovali její útěk. Spolu s jinými vědci je propašovali na území vichistické Francie a posléze je přes Španělsko a Portugalsko poslali lodí do New Yorku. Rodina musela doma nechat úplně všechno, dokonce i kufry, protože si směli vzít jen příruční
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280853
zavazadla, a byla nejdříve přepravena do města Moulin v údolí Loiry. Tam ji předali do rukou převaděčky, která pro Židy každý den riskovala svůj život a která je měla za úplatu převést přes hranice. Ženy jako ona byly všedními světicemi války, stejně jako diplomaté, kteří kvůli Židům porušovali předpisy. Druhého dne, zatímco nad řekou vstávalo slunce, se Salomon s těhotnou Evou vměstnali do kufru auta, kde spočinuli v těsném objetí. Salomonova ruka hladila Evino vypouklé břicho, skrývající jejich nenarozené dítě, a jejich tři srdce kvapně bila ve stejném rytmu. Toutik posadili na sedadlo spolujezdce a do ruky jí dali čokoládu, aby nemluvila, kdyby se jí někdo na něco ptal. Toutik byla rozkošná, tehdy jen dvouletá dívenka, sice Židovka, ale s velkýma modrýma očima – doufali proto, že by na stráž na hranici mohla zapůsobit. Když v časném ránu auto přejíždělo most nad řekou, na hraniční čáře ho zastavili dva vojáci v německých uniformách. Na hladině řeky pod nimi tančilo slunce, ale zrak vojáků pátravě klouzal sem a tam po převaděčce a dítěti na sedadle vedle ní, až na moment zabloudil i směrem k prázdným zadním sedadlům a kufru auta. „Máte cokoli k proclení?“ zeptali se a jejich důrazný pohled říkal, že čekají na jakoukoli známku zaváhání. Převaděčka jen mlčky zamítavě zakroutila hlavou. Následovala dlouhá pauza, vteřiny, které se zdály být jako věčnost, aby se nakonec pohled vojáků vrátil k Toutik, sedící na předním sedadle zaujatá svou čokoládou. Jejich zájem o auto začal opadat a zdálo se, jako kdyby trochu roztáli. Řekli, že to modrooké dítě je krásné jako Ježíš… a pak se usmáli a mávnutím ruky naznačili, že auto může jet dál, do té části Francie, která už není pod německou kontrolou.
– 100 – Ukázka elektronické knihy