a třetí izraelský prezident, který byl bratrancem jejího manžela, ji nazval silnou ženou. Působilo to, jako by její život byl prolnut s nejvýznamnějšími momenty dvacátého století. Silnou ženou rozhodně byla. Ještě po své sedmdesátce, ba i po osmdesátce se věnovala jachtingu. Úplně ji ve svých představách vidím, jak na sklonku století sama se svým katamaránem pluje vstříc zapadajícímu slunci, jako symbol dvacátého století. Její život, sám trvající téměř jedno celé století, měl zcela jasný a nezpochybnitelný směr, dokázal obstát ve střetu s dějinami a přečkat jejich úskalí. Cítil jsem, že nyní, když o třináct let přežila dvacáté století, její život mohl poklidně a svobodně odplynout do oceánu nekonečna. Zatímco se její tělo ukládalo na věčnost, shlukli jsme se venku, napůl v očekávání, že vstane a bude opravovat některé z řečníků, a posléze jsme kráčeli zimním pařížským parkem plným smutečně vyhlížejících stromů. Společně jsme se odebrali do jejího vyhřátého bytu, abychom ještě několik hodin mohli cítit její přítomnost. Vzpomněl jsem si tehdy, že když jsem ji kdysi navštívil v Paříži, seděl jsem na její rozkládací pohovce a povídali jsme si. Toho odpoledne byla sdílnější než kdy jindy, vyprávěla o svém životě a naši debatu přerušovala odbočkami ke svým názorům a vzpomínkám. V pohovce byl úložný prostor, kde přechovávala dokumenty o historii rodiny a jejím rodokmenu. Sedával jsem tam a pročítal si je. Toutik, její dcera, se usadila vedle mne a poprvé jsme se začali bavit o rodinných příbězích. Toutik má velké, blankytně modré oči, které vypadají, jako kdyby člověk hleděl do hlubin nebe. Vyprávěla mi o tom, jak ji její modré oči zachránily před nacisty. Toutik a její rodiče, Eva a Salomon Rosenblumovi, nedokázali uniknout před příchodem nacistů do Paříže. Salomon byl fyzik
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280853