„Zavolej Bohouše.“ „Nebere mi to.“ „No jo, vlastně, leží v nemocnici se zápalem plic. Zavo‑ lej do servisu.“ „Už jsem volala. Řekli mi, že je pátek odpoledne a nej‑ dřív v úterý.“ „To máš blbý. Hele, musím na jednání.“ Najednou nemá na telefonování čas. Bezva! Brácha mi nebere telefon. Vzhledem k tomu, že mi dva další servisy oznámily, že je pátek odpoledne, volám mámě. Ukecala jsem ji, že mi na víkend půjčí auto. Když ji tedy hodím domů, než odjedu. Skvělé řešení. Má jeden takový malinkatý háček. V kufru Fiata je taška s oblečením na lyže a taška s helmou a lyžáky. A milý fiátek umí manuálním klíčem odemknout jen levé přední dveře. Mě drbne! Za souvislého a zcela nepublikovatelného proudu sprostých nadávek přelézám se svou prominentní zadnicí přes šaltpáku na zadní seda‑ dla. Do kufru se nedostanu jinak než skrz sklopená záda sedaček. Ta taška je fakt velká. Musím sklopit dvousedač ku, abych ji byla schopná vytáhnout ven. Je na to zatraceně málo místa. Mám co dělat, aby mě nechytil amok. Protáhla jsem z kufru auta obě zavazadla. To ještě šlo. Mnohem větší tělocvik ovšem je dostat obě tašky na přední sedadlo. A pak nějak levými předními dveřmi ven. Zkusila jsem to. Jenže ty pitomý dveře jdou otevřít tak akorát, abych se já protáhla bokem. ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! Se z toho už poseru! Volá mi máma, kde že teda jsem s těma zavaza‑ dlama. Kde asi! Zablokovaná v autě a nemůžu je dostat ven! Nadávám a kleju. Dveřmi nejde protáhnout ani jedna 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280817