„Sergi, a jak si tady mohu zařídit řidičský průkaz?“ vyzvídala jsem, protože jsem si říkala, že se nemohu spoléhat na Serge pokaždé, když budu potřebovat někam odvézt. „Ach, to je velmi složité. A velmi drahé,“ odpověděl. To se dalo tušit! „Cože? Proč?“ divila jsem se. „Víš, že mám australský řidičák?“ „Ano, ale u nás ve Francii to děláme jinak,“ opáčil. Stiskla jsem rty a pomyslela si: Tuhle lekci jsem od příjezdu dostala už mockrát. „A jak to teda probíhá?“ pokračovala jsem. „Nejdřív musíš absolvovat jistý počet lekcí. Kolik přesně, nevím. A potom udělat test. Ale není jisté, že ho uděláš. Vlastně to spíš budeš muset zkoušet několikrát,“ vysvětloval vážně. „Ale já už umím řídit,“ namítla jsem. „Mám léta praxe. Začala jsem řídit v šestnácti!“ „Ano, ale umíš řídit jako Francouzi?“ namítl. Vzpomněla jsem si na francouzské řidiče, se kterými jsem se setkala. Jezdili v protisměru v jednosměrkách, couvali celou ulicí, aby nemuseli objíždět blok kolem dokola, nebo se cpali na malá parkovací místa tak, že „pusinkovali“ nárazníky před sebou i za sebou, dokud se neprotlačili, kam potřebovali. „Hmm,“ vzdychla jsem, „zjistím si to.“ Z pomyšlení, jak zdolávám další kolo francouzské byrokracie, se mi dělalo zle, ale trčet na farmě bez možnosti úniku mi přišlo jako mnohem horší představa. Serge mě vysadil v Chinonu a já jsem se pustila do hledání kavárny s Wi-Fi. Jak jsem se procházela ulicemi, zaujalo mě, že v nich nejsou lidé. Vzpomněla jsem •
98 • Ukázka elektronické knihy, UID: KOS280815